Je všední den, pár hodin před rozedněním. Zastávka autobusová, pod stříškou na lavici sedí zastavený člověk, neboť nemá svou postel ve své ložnici ve svém domě. Zastavil se, posadil se, usnul si tady. Sní krásný sen. Možná. Okolo něj leží a stojí pěkných pár plných igelitek. Krabice ani jiná nádoba žádná. Člověk ten spí tvrdě s hlavou skloněnou v kapuci schovanou, kolem je ticho, sucho, chladno, temno. Na jednom z jeho igelitových zavazadel je obrázek kočky, vlastně velmi mladého mourovatého kamarádského kotěte v nadživotní velikosti. Roztomile vesele se dívá na svět svýma velikýma bystrýma očima. Byla by to docela pěkná fotka, kdyby tenhle výjev někdo vystřihl. Jen tak, bez rušivého okolí. Okolo chodí lidi ve velikosti životní až podživotní, toho člověka to neruší. Čas od času kolem projede auto, osobní, nákladní, pekaři, lahůdkáři, anebo autobus, s nákladem i bez. Teď se právě blíží úhledné světlé vozidlo. Přibržďuje, zastavuje. Dva mladí uniformovaní muži se z něj chvíli na toho člověka dívají. Se zájmem. Profesionálním? Řekla bych, že i s prostě lidským. Vážně. Možná i na to kotě se dívají. Možná na celek i na souvislosti. Po chvilce odjíždějí a svět se točí dál svým stálým tempem.

Jo a taky rozkvetlé sněženky jsem dneska viděla. Slaboulinká jarní vůně.