Už. Muž. Muška. Dnes jsem viděla vlákénko (podivná zdrobnělina, jako kdyby vlakové okénko... výluka a výpadek... no stačilo.) stříbrného zjevu. Ve vánku popolétalo, prohýbalo se a vlnilo, sluneční svit ho krásnil, prostě babí jaro pavoučí je u nás v městečku. Už. Je to tady. A lidi chodí a usmívají se. Občas. Jen tak. Na sluníčku na sluníčko navzájem.

Františka včera nijak vtipně a nezřízeně, ale přece jen, slavila svátek.

A zde si dovoluje nabídnout, ne celou, jelikož ona je tak trošku lakomá, zvláště co se čokolády týká, ale aspoň část bonboniéry.

 


 

Život je jako... nj. Některý kousek je třeba pořádně ztvrdlý a nahořklý, ale i hořká je chuť. Puť puť... hm. Svátky jara bujaré se blíží.

Co Františka dostala od své blízké osoby k tomu významnému dnu jejímu, s tím se pochlubím příště. Jestli chuť chlubicí budu mít.