Známá věc, čím víc píšu, tím víc mám chuť psát a tím víc vím o čem. Jsou témata, která mě napadají, ale pouštím je, protože v okamžiku nápadu zrovna nejde psát. Teď jde. Z lenošného ležení se zavřenýma očima mě probrala sms, bylo šest hodin, dvě minuty, šest vteřin. Psala kamarádka, velmi pracovitá, velmi vzdělaná, asi tak třikrát víc než jsem já, psala mi cestou do školy. Mám kamarádky, které jsou mnohem pracovitější, ambicióznější a úspěšnější, než jsem já. Co je tak asi ke mně vede. Přitažlivost protikladů, holt. Útrpnost, možná.

Já si teď na rozdíl od ní užívám pobyt v posteli za ranního světla. Radši, místo toho, abych dělala x jiných věcí, třeba pokračovala v kočkování s naší šelmou, se vypisuju. Všimla jsem si, že jsem naposledy a přednaposledy psala o tom, že to nechám/necháme tak. Takže výsledkem mého vypisování je, že jsem si uvědomila, že ano, tohle je ta moje současná snaha směřovat k tomu, abych nechala být věci, které (asi) nezměním, tak jak jsou. Trochu podobně to měl chvíli i ten muž z té knížky, kterou čtu a psala jsem si o ní včera. Je tam podobnost, ale není to stejné. Nikdy není... Nevím, jestli to tak mám nechat. Vzpomněla jsem si na okurkovou písničku, kterou zpívá Lucie Bílá, tam jsou ta slova taky, ale taky jde o něco jiného.

Nechat to tak... Nenechala jsem tak svou knihovnu. Viděla jsem někde na obrázku, už fakt nevím, kde to bylo, ale bylo, knížky srovnané podle barev. Nejdřív jsem si řekla, no, to je teda nápad, druhý den jsem o tom začala uvažovat, třetí už to bylo u mě taky tak. Nejlepší je police, na které jsou modrozelené. Po ránu, když vstávám za svitu lampičky sluníčkové, je to jako pohled na živé modré nebe. Potěší.