tak, oslovením začít je asi to nejvhodnější a nejhodnější. Už dvě hodiny snídám tři rohlíky, asi tak, protože jsem se nepodívala na čas startu. Čas cíle je čas vykouknutí těchhle písmenek na světlo téhle stránky. Mohla bych si změnit ten vrch, dát tam něco jarního, když už je ta vlna dávno vypletena, z části je pavučina. Ovšem.

Teď čím pokračovat. Chytnu se té pavučiny a pletení. Nepletla jsem, jen jsem se pletla a ještě jsem si malinko vyšívala, protože se mi nelíbily ty žluté tulipány jen tak, jak byly vyšité podle toho rozkresu, podle kterého jsem je vyšila, to je ale slov najednou, tak jsem je olemovala myšlenkou na jednoho muže, který mimo jiné pro obyčejné nebo snad normální lidi nepředstavitelné věci a činnosti též křížkem vyšívá a o křížkovém vyšívání se s ním dá mluvit na výši odborné, kterou já zdaleka v sobě nemám, ale to se doučím, chtít-li budu, ten polo nebo tříčtvrteční křížek zvládnu, nic moc na tom není. Jen znát a dělat. Výsledek je teď na pohled i dotek výraznější, čistější, upravenější. Vypadá to teď vše víc hotové a uzavřenější než předtím. (tři tečky jen pro mě soukromě)

Jenže. Ono takové poupě vypadá taky čistě, upraveně a uzavřeně a je... žádoucí? Je to to slovo? :) Je žádoucí, aby se poupata otevírala, neboť od toho tu snad přece jsou, aby rozkvetla a kvetla. Či co.