Sobota to byla. Krásné počasí, jaro už opravdové. Sluníčko svítí, jako kdyby žádné zatmění ani nikdy nebylo. Další jarní radosti a zvláštnosti počasní a přírodní, jako třeba strakatě zelené trávníky v parčíčcích popisovat nemusím, ony prostě jsou. Kdybych měla v držení zahrady, pole, luka, lesy, asi bych si tu tak neseděla a neklepala poměrně dlouhými, čistými a souměrnými nehtíky do klávesnice. Asi bych myslela na osivo, hnojivo, sazeničky, motyčky a jiné tyčky. Těch pár truhlíků, které mám, to je pohoda, kterou mi teď kdekdo může závidět. Ale nemusí.

Ale může. Leccos. Závidět, nezávidět, vidět život černě, šedivě, černobíle, pestrobarevně, rudě... přát dobré sobě i druhým, nikomu, někomu, strašit, klidnit, usmívat se, mračit se. V tom je svoboda, kterou těžko kdo může komu vzít. Svoboda mysli myslet i na nesmysly. Můžu se chovat k okolním lidem slušně, anebo nemusím. Můžu se chovat jak naprostý hlupák, anebo nemusím. Můžu kazit náladu všem okolo svými výmysly a svými starostmi, které budu vyprávět zepředu dozadu a zprava doleva a shora dolů pořád dokola, anebo nemusím. Kolo kolo sem, kolo kolo tam... :)