To byla neděle. Tichá a klidná, tady. Dočetla jsem knížku, kterou bych chtěla mít svou vlastní a občas ji otevřít a připomenout si a se. Do knihovny ji vrátím zítra, bude se mi po ní asi stýskat. Možná i jí po mně, protože možná taky vnííímala, jak ji ráda čtu. Řekla bych, kdyby se mi někdo ptal, že v knihovně veřejné v regálu volném si moc dlouho nepobyde, že si ji někdo brzy půjčí. Třeba já. Tuhle jste už měla. To nevadí. Děkuju. Děkuju. Nashledanou, dvojhlasně.

Ráda bych o ní napsala hodně, ale nerada bych, abych napsala něco, co by kazilo překvapování, kdyby k tomu náhodou mělo dojít, náhodou při čtení. Takže. Není to (jak je psáno v upoutávacím textu na obálce a asi tímhle pádem i jinde) kniha zdaleka ani zblíž jen o znaveném stresovaném architektovi, který hubne a ztrácí vlasy a glanc a spánek; co se spánku týká, je na tom možná podobně jako jeho partnerka, která si pomáhá homeopatií (konkrétně Nux Vomica). Že Charles ztrácí i onu partnerku, z toho bych nevinila homeopatika :) a hlavně, co je dobře a špatně a co je vina, pocit, ne? To mi někdo, vím kdo, někdy, vím kdy, říkala. Charles zažívá takové ty středněvěkověkrizové zážitky, jo, i tamto. Nic jsem neřekla. Ani o to nejde a hlavně to ani není tím. Věkem. Docela by mi zajímalo, jak by vypadal tenhle příběh z pohledu té partnerky, kromě toho že jinak. (Náhodou mi to napadlo dřív, než jsem si podobný nápad jinde přečetla. Mě takové nápady napadají, protože vím, že úhlů pohledů je fůra. Kroužek je krásné znaménko, ne? Takové zároveň mateřské a jazykové.)

Kromě maminky Charlesova kamaráda, jejímiž slovy jsem zahájila psaní třináctého března, jsou tam i další ženy a jsou v tom příběhu důležité. V té půlce března jsem netušila, co se o té Anouk ještě dočtu, ale tahle slova to tak trochu předznamenávají. Její syn je muzikant, nebo byl, nebo je... to tam všechno je.

Jak jsem už psala, je tam taky jeden důležitý papírový dopis o dvou slovech a mně přišlo, že tahle knížka je pro mě taky něco jako obálka s dopisním papírem uvnitř. Tu obálku jsem si nakreslila před docela už dlouhým časem, ale pořád jsem nevěděla, co je v ní. Obálka je barvy nahnědlé jelenicové a papír v ní má barvu zvláštní, snad jemně oktarínovou, ale nerozeznám to jasně, protože vnííímám hlavně ta dvě slova. Jasně, že jsou jiná než ta v knížce Člověk není nikdy úplně šťastný, protože já Anouk neznám, bohužel, tak kdo by mi o ní co psal. Stačí mi, že tuhle knihu napsala paní spisovatelka Anna Gavalda pro čtenáře a čtenářky, myslím, že i pro sebe, no a taky pro mě. Díky. Tenhle nápad, ten o tom dopise pro mě, anebo ten pocit (Může pocit napadnout? Možná spíš do člověka vpadne.) ke mně přišel při čtení stránek o Kate. Jak jinak.

A víc už teď nenapíšu, ale pak ještě asi něco. Dobré ráno, ptačozpěvné.