Na sedadle přede mnou seděla slečna, za mnou taky někdo seděl, asi, nevím, neobracela jsem se dozadu a nevšímala jsem si ani té slečny před sebou. Dívala jsem se ven, setrvale vlevo hleď na vzad ubíhající pamětihodnosti a to, co se pamětihodnostmi časem stane, anebo nestane. Najednou na mě zpoza slečnina ramene vykoukla kočka bílá zelenooká.

Překvapení pro mě i pro ni. Zvědavě se rozhlížela, evidentně právě probuzeně, a bylo jasné, že nejradši by okamžitě odběhla někam jinam. Její společnice ji uklidňovala slovně i mimoslovně, docela se jí dařilo. Pak vystoupily. Dívala jsem se za nimi, jak jim to oběma, každé zvlášť i společně, sluší.

Potom jsem si vzpomněla, že jsem si četla povídání, kde byla zmínka o kočce (u příležitosti smutné, o níž jsem si tu letmoulince psala dvanáctého), a pak jsem si řekla, jak je to možné, že jsem tu knížku Nefalšovaná kočka ještě nečetla, a že to musím brzy zvládnout.