Dobrý letní čas plný pohodlné pohody...

třeba při čtení. Třeba účtenky s poděkováním za nákup, s pečlivě a úslužně vyjádřenou daní a se jménem milé paní prodávající. O milé společnosti obchodní ani nemluvě. To už je základ pro literární dílo, pro napínavý děj s otevřeným koncem.

Když čtu příběh a je v něm reálné místo, třeba takový skutečný obchod, nebo člověk opravdu žijící, jako ta paní prodavačka, nebo třeba písnička nebo tak onak, tak se ráda podívám někam příslušně, abych o tom a něm a o ní věděla víc. Ne že bych si to, co zjistím a uvidím, pak pamatovala věky, i vzhledem k délce pozemského života jsou to spíš roky nebo... minuty, ale i jen chvilkové rozšíření průzoru mi přijde fajn.

Takže když jsem začínala číst tu knížku, o které si tu píšu už popárkráté (Člověk není nikdy úplně šťastný (no... ale co když třeba někdy aspoň chvilku ano), Anna Gavalda), tak hrdinové její, nebo postavy její kráčely na straně dvacáté prvé dole a na dvacáté druhé nahoře kolem obchodu http://www.dubois-paris.com/presentation/qui-sommes-nous a Charles tam zavzpomínal mimo jiné na to, jak odtamtud kdysi viděl vycházet Jeana Prouvé, génia, vynálezce, umělce, no a jak jsem ta osoba neznalá a nevzdělaná, ale občas zvědavá, podívala jsem se například sem http://www.archiweb.cz/buildings.php?type=arch&action=show&id=285 a pak jsem si vzpomněla, že jsem přece o tom druhém pánovi nevlastním jménem Le Corbusier poměrně nedávno četla, tady zde http://www.janavalachovicova.com/2011/10/heidi.html to bylo a bylo to příjemné čtení a i na obrázky dívání.

Nemám to takhle jen literárně, nereálně a neosobně, třeba včera jsem usínala a velmi příjemně usínala za tichého doprovodu hudebního jistého příbuzného jistého mého známého z youtube znějícího. S takhle napsaným vyjádřením šíleným nejde (anebo ani nechci) asi nic udělat, leda tak ho posmazat a jít pozdně posnídat a z okna se přitom na ptactvo poletující podívat :) Chtělo by to ovšem podobně vzdušnou, lehýnce nadýchanou, poetickou, působivou a u srdce hřejivou snídani, jako byla ta včerejší hudba. Pohádka sama... Nepřeháním.