Voda. Studí a zebe a mokří člověka bez deštníku nebo nepromokavé kapucky shora a zdola člověka obutého do propustných až rozpustných bot. Rozpustilých. Neposlušných. Zpět.

Když odhlédnu od louží a mokrých bot a ohlédnu se na člověka a vodu jako takové, tak mi jako další slovo po člověk a voda naskakuje znečištění. Ničení přírody. Ale člověk by sám sebe neměl vidět jen jako zdroj něčeho pro svět zlého, protože co by z toho bylo dobrého?

Neděláme na světě jen ošklivosti, přece. Umíme s vodou i něco milého, třeba malého... umíme lít proud horké vody do hrnečku na voňavou kávu (nebo na skorojakokávu). Jak to přitom lití lákavě voní a pění a zní. Anebo vroucí voda litá na sušené bylinky či čajové lístky. Jak se rozvíjejí, ožívají a předávají část své síly. Třeba tohle by bez člověka světlo světa nespatřilo. A není to zlé. Tohle malé i to větší, velkolepější až úplně lepé, jako jsou třeba fontány, ty nejlépe zas v letně laděný čas.

...  ...

...