Někdy není čas. Na něco, na nic. Kdekterý (tukterá) si to myslí. Ovšem jak praví kdekdo moudrý, dá se denně najít pár minut na... zacvičení si, správné dýchání si, posílení tamtěch svalů, třeba těch v očním okolí, pár minut prý stačí i na procházku v okolí, v zeleném nejlépe. Když ne v přírodně listově fotosyntézovém, tak aspoň v zeleném tričku nebo botkách.

(No jistě, jistě. Když to jinak nejde. Nemám ale zelené botičky. Ani červené. Zasvěcenci barvoví ví, o čem je řeč.)

Jen je prý třeba se té život zpříjemňující a v součtu znásobeném snad i život zachraňující činnosti věnovat pravidelně a se soustředěním se řádně vypnout a pořádně odepnout od okolní... reality je to vzácné slovo. Vypínám se ráda, jenže se kolikrát zapomenu zapnout zas zpět. Začtu se, zatoulám se, zamyslím se a pár minut se nadme do pár čtvrthodin.

Snadno se to děje. Zjistila jsem, že hlavně tehda, hda není okamžitě viditelný a hmatatelný výsledek onoho odpočinkového jednání. Anebo je, ale málo. Pár upletených řad, přečtených stran, dopozorovaných mraků se v celkovém velkém množství ani nepozná. O okamžitě viditelném výsledku pár zacvičených cviků vůbec nemluvím, leda o cititelném, snad.

A navíc, někdy viditelné naopak zneviditelní, dopísmene zmizí. Taková oříšková, mandlová, všelijak příchuťová nebo tvarovaná čokoláda... (Včera jsem pobyla pár minut v čokoládovém obchodě, to byl tak příjemně oddechově strávený čas.)

Prostě se lépe a uvědoměleji od reality odpojuju připojením se k něčemu, z čeho rychle vznikne něco hmotného a docela celého. Nejlépe lehce. A tak jsem si začala prohlubovat svůj veselý vztah s nůžkami, s lepidlem a s těmi svými pár minutami, a předně a nezapomenutelně s papírem. Už před nějakou dobou, blog ví před kterou. Sednu, stříhám, slepuji (odstřižky spořádaně shromažďuji na co nejmenším prostoru, abych dalších pár minut, většinou neexistujících, nemusela uklízet).