obloha. O blahu života a jeho zákoutích, kouscích a koncích jsem si jednou s jedním člověkem povídala a přitom došlo k doporučení. Bylo s přátelstvím zaobalené v hedvábí a v rozmarýnové vůni. No vážně :) Proč je vlastně teď tak oblíbená levandule, když třeba zrovna rozmarýna voní líp? Aspoň mně teda, teď jsem se šla znova přesvědčit. Květy, použití, nebo je v tom něco takového jako v červeném víně?

To doporučení bylo toto: Přečti si. No nečtu (zatím) přesně to, co bylo doporučeno, tu knihu onu, četla jsem jinou, tenčí, je to, jak se zdá, část té velké, od toho samého stejného v dávné minulosti žijícího autora. Významného. Na netu je volná hojnost jeho výroků. Například: Nikdo neskáče za střízliva, pokud není blázen. (O výjimkách se nemluví.)

Nebýt toho doporučení, nedostala bych se k tomu čtení, protože k antice nemám zrovna kladný vztah. Základní školou počínaje. Přišlo mi to jako divná doba (i ta základka). Což je ale asi skoro každá, jen každá není tak opěvovaná. No nic.

Takže jsem přečetla papírovou knížečku v hloubi minulého století vydanou. Nejdřív jsem se probila úvodem pana Jana Pečírky, který mi dal aspoň základ povědomí o tom kdo, kdy, v jak naladěné společnosti a proč to sepsal, do úst jakých mužů vložil svá slova a také co se s ním poměrně brzo nato stalo. Během čtení předmluvy jsem se ovládla a přestala mi naskakovat husí kůže mého odporu k té době, takže jsem dál četla už v docela smířlivém rozpoložení.

Autor do svého díla dosadil postavy, které se mu hodily a dodaly dílu vážnosti. Nechal mezi nimi rozvinout rozhovor. Ne, rozmluva je opravdu výstižnější slovo (říká se přece i samomluva a ne samohovor), protože do toho rozmlouvání hlavní postavě skoro nikdo skoro vůbec nezasahuje. Jen na začátku zazní žádost a po výměně zdvořilostí se začíná. Trochu jsem to zjednodušila, ale pak už se jede opravdu tvrdě a ostře. O stáří. Když to kromě zjednodušení ještě zvulgárním nebo zesoučasním, tak se tam dá najít třeba takovéhle moudro: Kdo tě nutí, aby sis myslel blbosti? Kdo tě nutí mít blbou náladu? Kdo tě nutí chovat se jak požitkářský tupec? Netýká se to jen stáří, samozřejmě. "... těm lidem, kteří nemají v sobě nějakou oporu a schopnost k šťastnému a blaženému životu, těm připadá každý věk těžkým a plným obtíží. Ti však, kdo hledají všechny životní dary a své štěstí sami v sobě, těm nepřipadá žádným zlem a neštěstím, co jim přináší nezbytná a přirozená nutnost. A do podobného druhu věcí patří především stáří." Nepřipomíná mi to něco? Přijde mi často zábavné, jak to, co vypadá nebo se dokonce tváří jak současné moudro, je už tak prastará myšlenka.

Kato, ten starý muž, který s využitím svých vlastních zkušeností hovoří o stáří (jak jsem autorovi po pár stránkách uvěřila, protože rozmluva zní živě, jako kdyby byla jen zaznamenaná), mluví o čtyřech důvodech, proč je prý podle některých stáří tak nešťastné a ubohé: stáří nás odvádí od veřejné činnosti, ve stáří slábne tělo a paměť, stáří obírá člověka o všechny tělesné radosti a rozkoše a za čtvrté, smrt se blíží...

Veřejná činnost. Jaká? :) Tak přesně takhle se ptá i Kato a hned si odpovídá. Co, to jsem si přečetla, ale neschovala. Blíž srdce se mě dotkla slova o radosti ze zázraku klíčení a růstu rostlin, kterou si může užívat každý, starý, mladý, silný, slabý. Teď jsem si vzpomněla, jak jsem četla o semínku lesní jahody přilepeném na stránkách knížky, kterou si četl vězeň. A co bylo dál. Ale asi si už nevzpomenu, v které knížce jsem to četla, jen to nadšení, naději a radost si vybavuju.

Radost je číst i tohle: "... krásný vzrůst a rovné řady stromů, které byly vysázeny v obrazcích připomínajících pět ok na hrací kostce, dále půdu řádně obdělanou a bez plevele, líbezné vůně, které vydechovaly květiny..."

Ale taky: "Jsou však i starci nevrlí, úzkostliví, popudliví, netrpěliví a svéhlaví. A pátráme-li dále, dokonce též hamižní. Ale to jsou vady povahy, nikoli stáří. Nevrlost a ostatní povahové vady lze nějak omluvit, ne sice zcela oprávněně, ale přece jen by se mohla tato omluva připustit. Staří lidé se totiž domnívají, že je přehlížíme, že si jich nevážíme, ano, že se jim i posmíváme. K tomu přistupuje ještě také to, že při vetchém těle se člověka bolestně dotýká každá nešetrnost. Při dobré povaze a vzdělání se však přesto všechny tyto vady stávají mírnějšími."

A jak se blíží závěr rozmluvy, dostává se Kato k zamyšlení o smrti, kterou je nutné pohrdat... "Smrt buď život naší duše ukončuje nadobro, a pak jí vůbec nedbáme, nebo si ji dokonce musíme přát, uvede-li naši duši někam, kde bude žít věčně."

"U Xenofonta pak Kýros starší, když umírá, hovoří takto: Moji drazí synové, nedomnívejte se, že od vás odejdu a vás opustím, že nebudu vůbec nikde nebo že moje bytost přestane existovat. Vždyť ani dokud jsem žil a byl mezi vámi, také jste mou duši neviděli, ale z mých činů jste chápali, že je v mém těle. Proto pevně věřte, že žije stále, a trvá nezměněně, i když ji nebudete vidět."

Smrti a duše se týká celý závěr rozmluvy. Kato vzpomíná i na Sokrata a na jeho slova před smrtí (viz i výše) a připomíná i další zemřelé lidi včetně svého syna. Je smířený, klidný i vtipný a chce si nechat svou víru v nesmrtelnou lidskou duši, ať už je to "jen" víra, pravda nebo omyl.

Všelicos (ne že vše) z toho, co jsem si přečetla, jsem už slyšela nebo četla jinde, asi protože dávné myšlenky i duše žijí. Nebo ne? :)

A určitě stálo za to přečíst si takové dílo, je to útěšné čtení, i když diskutovat by se samozřejmě dalo...

Markus Tullius Cicero: Kato starší o stáří