Dobrodružství. Dálka. Dospívání dávno dospělých. K něčemu. Dnes ráno jsem viděla na nebi Orion. Po dlouhé době to bylo. Ty tři hvězdy. Čí jsou? A taky Jitřenku. Asi to byla. Bylo jasno, teď je nejasno. Námořníci řídící se hvězdami. Hvězdy řítící... se někam.

Je teď nějaká zmatená doba, doba plná pnutí, lidi se projevují všelijak. Uff. Někdy je to trošilinku náročné, někdy nadmíru i nad míru. Mimo mírno. Že by to bylo i tím novem, díky kterému jsem ráno viděla tolik hvězd?

Lodiček je devět a všechny jsou z jednoho obalu od čokolády. Mohlo jich být míň, ale i o trochu víc. Devět mi přišlo tak akorát. Je jich přesně tolik, kolik jsem potřebovala. Asi. Lze leccos. Určitě.

Vím o jedné slečně, která nepoužívá barevné poznámkové lístečky, všechny drobné poznámky si důsledně zapisuje na rubové strany účtenek. Když jsem je uklízela, ty lodičky myslím, zjistila jsem, že jsou stohovatelné. Asi tak, jak letní plastové židle. Na lodi. Třeba tam. Plujou. Plovou. Klovou. Ne lodě, slípky.