Dobrý den, mlhavý mrazivý milý. To, co píšu teď, to jsem chtěla psát včera, ale lautr vůbec ani trošku se mi nechtělo. Chtěla a nechtělo :) Někdy to tak je, že se musí chvilku počkat, až se něco zahojí, protože strhávat si stroupek předčasně a pokoušet se přitom tvářit, že o nic nejde, že je to jen nepatrné bezvýznamné škrábnutí, tím se dojde akorát tak k tomu, že je to pak horší, než to bylo, všimne si toho kdekdo a hlavně, to bebíčko se musí hojit znova a trvá to delší dobu. Hnojit. Nekvetou nám ibišky, ale nedostatkem hnojiva to asi nebude.

Včera jsem chtěla, protože jsem si vzpomněla na svůj letošní místní březen, když jsem si všimla těch čísel, která se mi tady sama od sebe vyrojila. Tak uvidíme. Celistvost a něco nad tím, vším.

Halloweenské světýlko u nás svítilo, i dnes ještě svítí. Jedno, protože tady zbyla jen jedna počmáraná lahvička od dětské přesnídávky, myslím, že od jablkové a trošku mangové. Ostatní se odkoulely jinam. Když jsem je tvořila, tak ty jakože dýně vypadaly ještě víc než pak jako jablíčka, takže z té ostatní zásoby skla možná udělám červenojablkovéoptimistické vánoční lucerničky. Jde to rychle a na detaily se moc nehledí, ty naštěstí zastíní světlo svíčky, a když zhasne, tak se sklidí. Už jsem si natrénovala, jak tu čajovou svíčičku na dně zapálit a sebe nespálit. Chce to jen cvik a nebát se nahnutí. Trochu trénovat se musí na všechno. Asi. A taky se musí chtít.

O téhle knížce a jejím autorovi jsem si psala minule, malinko: David Menasche, Mělo to smysl? Ptám se stejně, pod tím to si myslím něco jiného. Něco jiného, jsem řekla, a nejsem tak daleko. No asi ano. Asi má všechno nějaký smysl.