Bezčasí skončilo, nastala svoboda. Mně. Asi. Aspoň mi to vyšlo v kartách. :) A karty nelžou, jen kartářky někdy možná musí mlžit. Možná trochu jako třeba politici nebo rodinní příslušníci, jen z jiných důvodů. Možná z podobných. Kdo a kdy unese pravdu... Nebo odnese, někam. No nemusí, nikdo nic nemusí, každý jen něco chce a nechce. Důvod se najde. Když jsem si tu psala včera, tak jsem se zadrhla na myšlence světlo zastíní. Ne že něco zastíní to světlo, ale že to světlo zastíní něco. Bez světla by nebyl stín, ne? Byla by tma.

Světlo nejspíš přináší do tmy děj. Včera jsem se dívala, teda spíš poslouchala takovou tu okrouhlou hudební televizní stanici a zvedla jsem oči k písničce s dějem, Say, Say, Say. Mac a Jack. Paul McCartney a Michael Jackson. Přišlo mi to chvilkami úsměvné, už jen pro ten rok vzniku, 1983, ale milé. Příběh, anebo část příběhu. Co bylo předtím a co bude dál?

A taky tuhle písničku jsem slyšela: Somebody To Love, Queen. Teď jsem se podívala na dvě verze, jedna lepší než druhá :) Let‘s do it... Při té písničce si vždycky vzpomenu na jiný příběh, pohádkový. Pohádkových příběhů je všude kolem... Mám na mysli pohádku Zakletá Ella. Pohádka s myšlenkou, jednou velkou. A závěrečná písnička v téhle pohádce, Don't Go Breaking My Heart. Je tam taková pěkně davová, až jsem si vzpomněla na slova jedné dobré duše, která (se) vyslovila, když viděla v televizi zástupy běženců mířících hloub do naší Evropičky. Jé, to je bezva, tolik lidí, bude mejdan :)

A tohle je rozhoupaný pohled na moji dnešní snídani. Je to v letu, někdy je prostě fofr :) Ani jsem netušila, co se dá s tím aparátem provádět. Ne, není to umění, neboť nejsem umělkyně. Prostřela jsem si navíc dost kýčově na slunečnice, protože slunečnice mám ráda v každém čase.