Bylo nebylo... nikoho neubylo, pokud vím, a hlavně, ani to nikoho nezabilo. Myslím v té pohádce s neuvěřitelným začátkem, napínavým, doslova a do háčku nad písmenkem dech beroucím dějem a sakra super šťastným koncem, v té, na kterou právě myslím. Nezabilo, posílilo. Asi. Líná huba holý neštěstí, ale mluviti stříbro, mlčeti zlato. Všeho moc škodí, avšak nezabolí jazyk od dobrého slova. Jenže na hlavách jsou taky uši a oči. Tak pardon, kladu pod prázdnou sklenici hlubokou omluvu. Málo platné. Teď je času málo, dřív ho bylo moře. Záleží na co, na něco ano a na něco ani náhodou. Tak nebo tak, obojí je pravda.

Slyšela jsem cestou odpolednem písničku Zimní královna. Lucie Bílá, Arakain. Je to v ní, v té písničce. Kus z ní jsem si i opsala. Dřívěji. Jsem z ní trošku dojatá. Dosud. Jatá do klece. Ale Lvice ani lvice nejsem, kdybych byla, jinak bych prožívala a cítila a konala. Ty dvě ženy v té písničce, královna a Gerda, to jsou krásky, osoby, figury, úplné archetypy. Všechny Gerdy mají mravní nebo morální nebo prostě vůbec... ony mají všechna práva na vítězství, zrovna tak jako mladší sestry, hloupí Honzové a medvídkové Púové. Budiž jim přáno. Zlé královny, ziskuchtivé macechy, nevlastní sestry, hladové ježibaby, nepozvané sudičky, všechny ty ničitelky čistého štěstí, ty mají právo tak akorát na trest.

Pohádka o Zlobě, nebo spíš Zlobilce, ta je ale dobrá. Křídla. A kytky. Tak dneska trojitá dávka :)