Přečetla jsem knížku, tu, o níž jsem si tady níž psala, že se v ní bojím, a řekla si: fajn, další dílo, ve kterém se hned od začátku neví přesně kdo je kdo a co je co a kdo je jaký. Vlastně ví se, je to jasné a něžné jak obrázek pod obálkou na titulní straně, přece.

Pak se obrátí na zadní stranu a pak se čte a uvědomuje, že první pohled je první pohled a druhý je druhý a hned po tom druhém nezavřu oči a knížku s tím, že je hotovo a vím všechno, jdu a čtu dál, když je co a kam, a kvůli tomu a díky tomu zas vidím, že názory je možné a nutné měnit, když se člověk dozvídá, co se dá. Dozvědět. Taková současná knížka je to. Současná by byla už dřív a současná bude asi/snad, snad/asi ještě pár párů let.

Většinou v knížkách nacházím místo, větu, odstavec, náladu probouzející pocit, který zapadne do mojí skládanky, odfoukává časem nanesený prach z některého zákoutí mysli nebo čeho, prostě mi posvítí na místo, na které jsem během času zapomněla. Tady k tomu došlo hned na straně desáté.

"Bude to konec jejího života, usoudila, pokud život znamená mít na vybranou."

No, a pak se nedá hned číst dál. Pak se prohlížejí obrázky, pakliže se kniha rovnou neodhodí a nechodí se navztekaně po trase kuchyně - balkon a zpět.

A potom přece jenom čtu dál, až dočtu a když dočtu, tak ještě pořád není konec.

Neusnout, umět si poradit, mít radost z bolesti (ze své, některé, dodávám po čase pro sichr :) nebylo by to totiž asi bez dodatku správně pochopitelné pro toho, kdo nečetl tu knížku). Tohle je část mých vlastních pocitů z té knížky, ne cizích :)

Neil Gaiman, Spáčka a vřeteno

Ilustroval Chris Riddell

(díky ti, A.)