supermarketové, tedy viditelně vděčné za to, kde se nakonec octly, tedy po laskavém ošetření ve váze prostorné, protože se nesly v tašce s octem, tím nejobyčejnějším, a s jogurtem, tím čistě bílým a ještě s takovým tím mléčným velmi proteinovým čímsi Islandem inspirovaným (je to dobré, fakt) a tak dále, taky strakaté houbičky na nádobí tam byly a bylo toho tam plno až po uši, rozvily svá poupata do elegantnosti nejvyšší.

Rozkvetlé a ve váze volně rozložené vypadají docela luxusně. A voní. Žlutorůžově. Tuhle vůni mám ráda. Víc nebo jen trochu jinak mám ráda vůni šípkových růží, ta je pro mě asi nej. Nejjemnější, nejživější, nejpříjemnější. Ale taky třeba třešňové, kaštanové a jabloňové květy mi voní skvěle.

Někde jsem četla nebo slyšela, anebo asi obojí, nenovou úvahu nad tím, že kvůli drogeriím a chemiím voníme jinak než přirozeně, a proto se mateme a nelákají nás ti a ty, k nimž bychom se přirozeně hodili a oni k nám. No, někdy je to množné číslo fakt... množné.

Když si běžně voníme a nevoníme jinak než přirozeně a opravdově, tak mi přijde skoro jedno, jestli komunikujeme nasměrovaní obličej k obličeji nebo monitor k monitoru. Začalo to tedy asi voněním se, toto. :) Ale nezatracovala bych to, ani vonění, ani nic.

Ovšem... nedávno mi někdo zavoněl, a to přirozeně, nenavoněně. Však nehodí se ke mně. Tak co s tím. I když  už jen něco takového zažít a zacítit bylo okouzlující. Naštěstí ne oblbující.

Nesrovnatelně, ale taky příjemně a okamžitě jsem se nechala okouzlit jistou vůní ve skle zvanou voda toaletní a koupila jsem si ji. Doma jsem si pak o ní přečetla, co je to vlastně zač, a hodně, až šíleně mě pobavilo, pro jaké ženy se hodí. No jo, celá já. Včetně toho druhu tropického ovoce, které je do ní přimícháno a které je mi blízké. Teda ono ani ne, je to chemie. Chemie je všude, je. V dešťové kapce třebas.