Měla jsem dvacet minut svých vlastních, čekaly na mě v prostoru mezi naším rozlehlým náměstíčkem a blízkým parkem, vlastně jsou to sady, podle jména, a tak jsem si na náměstí chtěla koupit zmrzlinu, sednout si na strakatě malovanou dřevěnou lavičku u květinového záhonu a číst si tenkou knížku o pražské bláznivosti, která mi spala v kabelce. Jenže před zmrzlinářkou stál shluk hlučných cizinců a nechtělo se mi tam ztrácet čas, tak jsem ho šla odložit do obchůdku s levnými knížkami. Utratila jsem desetkrát víc, než bych dala za zmrzlinu, ale odnesla jsem si s sebou několik papírových dobrot.

Slečna prodavačka mi pochválila výběr, prý samá hodnotná literatura a ten Wilde je fakt dobrej. No jéje. A tenhle bude můj vlastní. Tak moc a úplně můj, že bych si s ním mohla na stránkách pokrytých jeho větami i dopisovat. Umělec je stvořitel něčeho krásného. Myslíš, Oscare? A co je krásné? To, co jako krásné někdo vidí a cítí? A kdo? Umělec? Umělec duší? Co se zdá krásné jednomu v jedné době, nezdá se jinému v jiné... Třeba ráno a večer. A kde je to krásno? V dobře zameteném chodníku? V nasprejovaném obrázku na oprýskané zdi? Zjevit umění a ztajit umělce, to je cílem uměleckého díla. Líbí se mi ta myšlenka.

Kromě Obrazu a Strašidla v jednom jsem si koupila dvě knížky od mé oblíbené autorky a pak jednu, kterou bych se styděla si koupit samotnou. V tom štůsku se tak trochu znevýznamnil ten snad lehounce pohoršlivý nebo něčí obočí zvedající dojem z ní, no a pak ještě knížku, kterou bych si měla přečíst, protože mi doporučena byla. Nad začátkem každé kapitoly má shrnutí v bodech. Něco takového jsem už dávno neviděla. Možná by se dala přečíst jen tak, jen to. Prý je ale dobrá a neříká to jen ten jeden doporučovatel. Až s ním zase budu v kontaktu, bylo by možná milé mu říct, že už jsem ji četla. Možná by mu to taky bylo milé :)