Minule jsem si sem opsala pár ...tických slov přeložených z francouzštiny, nad nimiž a taky nad jinými spřízněnými na papíře tištěnými se chvílemi dojímám nebo bavím nebo usmívám. Dneska jsem cestou svou, kterou jsem si šla, slyšela písničku jednu takovou českou ohranou. Jmenuje se už spoustu času, tisíce let Sbírka zvadlejch růží. (Wanastowi Vjecy, ale kdo by nevěděl, no, kdo?) Tou jsem se taky na chvilku nechala dojmout.

Už jsme pěkně daleko od té doby, ve které se ta písnička zrodila. Poezie (takže slovo... vzletné letmé) je asi to jedno z mála, co všechno současné a všechny současné přežívá. Přestává. Přestojí. Přesto jí. Pře stojí.

Některá určitě, třeba nějaká taková o Luně bělostné, která dneska z nebe svítí. Nesvítí, ale svítí. Se. Stejně bych řekla, že úplněk je nejhezčí měsíční fáze. Taková úplná, završená. Ale pak se stejně musí dál. Vyvíjet a měnit. Zmenšovat a zvětšovat. Nádech a výdech.

Minule jsem skončila s tím, že se nebojím. Tahle věta by se dala vnímat i tak, jako že se už bojím. Ale kdo se bojí, nesmí do lesa, přece. Jsou tam klíšťata. Je jich moc. Ne každé je něčím blbým nakažené, naštěstí.

Štěstí ... :) a odkazy našich dědečků.