Udělám to naopak. Vcítím se. Vcííííítimse. Dovnitř. Slyšela jsem dnes pokřikovat matku na dítě: "emo, emo, emo." Emotivní to bylo.

Mrzí mi, že je teď před těma vánocema a těmi Vánoci tolik lidí, kteří mají starosti se svými blízkými. Staršími, většinou. Některými i takovými, se kterými to už zákonitě půjde jen z kopce. Sice s přestávkami, odbočkami a chvilkami slunění na vyhřátých mýtinách, ale do kopce a na vrcholy se už ti jejich stařečkové a stařenky nevyhrabou. Kam se hrabou pracovní starosti.

Je to ošklivé, že to takhle píšu, ale kdybych nevěděla, o čem mluvím, nebo kdybych dnes neměla jednu paní tak blízko u sebe a neviděla tu proměnu, která se s ní stala během pár měsíců, ani bych o tom nepsala. Tak ještě urvat, vybojovat a připravovat si nějaké ty příjemné okamžiky, stavy klidu a smíření. Ačkoli stav smíření ne, ten se neurve, ten prostě je. A není třeba se plašit, když není trvalý. Nakonec setrvalý stav asi ani není účelem života. To bychom mohli zůstat nenarození.

Krásně dnes zacházelo sluníčko. A obloha se připravila pro hvězdy