Už jsem se tu dávno nerozepisovala o žádné knížce, kterou jsem přečetla. Zrovna před chvílí se mi zachtělo, ale brzo se mi odechtělo. Zarazila jsem se hned na začátku, na stránce asi sedmé, kde se mezi slunečními paprsky skví citáty uvozující příběh. Vlastně příběhy. Je jich v té knížce se sluncem taková spletitost. Není divu, že nestačí jeden, jsou tam celé čtyři. Třetí je tenhle: "Kde je velká láska, tam jsou vždy zázraky." Jsou? Nejsou? A vždy? Když nejsou, tak to holt není velká láska. A co je to zázrak? Zrak. Něco za zrakem. Asi.

Ale je to hezkej citátek, že jo? Jen jsem ho kvůli svému nenaladění tímhle opovídáváním shodila. Ne zcela a ze stolu, a i kdyby, vždycky se dá shýbnout, sebrat a vzít lásku vážně a nedělat si z ní šprťouchlata, legrace a blázny. Stejně je to kolikrát, ne-li vždy, jen obrana a skořepina. Takže znova, pokusím se s vážností a úctou, kterou si ten citát i jeho paní autorka zasluhují, zaznamenat, kam jsem díky té větě o lásce a zázracích došla místo psaní si o přečtené knize. (k jiným knihám...)

"Kde je velká láska, tam jsou vždy zázraky." Willa Cather.

Našla jsem přístupný kus úvahy o tom, jaký paní Willa Carther měla vztah k feministkám a jestli ji lze zahrnout mezi ženy, které přispěly k rozšíření práv žen. Psala prý o výjimečných ženách, které ale mají stejné podmínky a problémy jako ty běžné. (O tom by se taky dalo podiskutovat, kdo má jaké podmínky a problémy. Teď. A kde se pořád bere ta potřeba rozdělovat... červená, modrá, výjimečná, běžná. Výjimečné jsme všechny my, které si ještě píšeme blog? Haha. Určitě... :) Nebo ne? Je výjimečná ta paní, která nemůže chodit a vydala se vlakem na Altaj a viděla jsem ji v televizi? Určitě. Výjimečná je naše sousedka, která se stará o svého chotě. Vzteklého. Stará se o něj tak, že se jeho vzteklost ani neprojevuje. To je výjimečné umění. Výjimečná je moje šéfka i paní, která nám vysypává koše. Všechny jsme výjimečné. Něčím. Přinejmenším by se o každé z nás dalo stvořit výjimečné dílo vyprávějící o naší výjimečnosti. A zároveň jsme běžné. Výjimečnost je běžná.)

Dále jsem našla spousty fotografií paní spisovatelky a všeho možného i možných, kdo a co s ní souvisí. Nedá se jim snadno říkat fotky, protože jsou tak staré. Dobové, z doby, kdy se nosily skoro podobné drdůlky jako dnes. Ale nenosily je všechny. Natož teď.

A dále jsem si přečetla krátký úryvek z jedné její knížky, v jejímž názvu je jméno jmenovce současného českého fotbalisty. Nj. To říkám pořád. Fotbalisti ti.

A ještě dále jsem zatím jen přelétla https://www.cliffsnotes.com/literature/m/my-aacutentonia/critical-essays/the-real-xc1ntonia
 

Kdyby mi tu nehrálo tohle, asi bych už dávno nepsala. Oni za to můžou... (Někdy kolem pětačtyřicáté minuty jsem se musela podívat...)