přeji píšánkům a píšánkám. Pardon, radši píšícím, to zní líp, vite. A čtoucím.

A pěkný víkend. Mám ráda lidi, se kterými jsem si ho včera popřála. Protože to je to. Pro jedno někdy není vidět druhé. Je víkend? Je. Je i jíní, ježí se. Tady u nás všady.

Včera jsem se dívala na skoro celý film Snídaně u Tiffanyho. Jsem ráda, že jsem viděla konec, protože bez konce by to nebylo ono. Dobrý konec je zároveň dobrý začátek. A ty Cesty bez konce, co mají svůj řád... a tak a dál       :) a dál

Část toho filmu mi připomněla knížku, kterou mám rozečtenou, ta žena v ní se chová trošku podobně. Konec bude jiný. Je jiná. Jinak natočená. Pootočená jiným směrem. Trochu bezohlednější, tvrději cílevědomější. Ale proč. Třeba si tu o ní ještě napíšu, i když blížící se třístovka mých místních projevení je už dostatečně vysoké číslo. A asi jsem se tu už dost navypisovala z toho, z čeho jsem se vypsat potřebovala. V tom únoru čtrnáct to bylo něco jiného než teď. To jsem ještě ani netušila... mnoho. Teď právě mám radost. Klidnou. Docela by mi zajímalo, jestli je to poznat z písmen. Nebo ze slov. Nebo z odstavců. Přeju každému a každé, aby mu a jí bylo fajn. A děkuju.

Písnička. Je to fakt zapamatovatelný film. 

and I hate when things are over. when so much is left undone.

tak

a i nežebychsimyslela,žeužnebudumítzčehosevypisovat :)