K ránu před dnešním rozedněním se mi zdál sen, hledala jsem v něm Pravidla pravopisu českého, takové staré vydání v matně červeném plátně vázané, i když ani nevím, jestli takhle vypadající pravidla kdy existovala, v tom snu ale ano, úplně jsem tu knihu viděla před sebou, no ale ve skutečnosti neviděla, dvojnásobně, jednak to byl jen sen a v tom snu jsem sice viděla, jak vypadají, ale ani ve snové skutečnosti toho snu jsem je neviděla.

Hledala a hledala jsem tu knihu v několika knihovnách v jednom i ve skutečné skutečnosti mně dobře známém domě, myslela jsem si, že ji užuž najdu mezi jinými knihami, ale nenašla, našla jsem ale dost jiného, protože je asi běžné, že když se něco určitého hledá a nenajde, najde se něco, co by se nenašlo, kdyby se nic nehledalo.

Nebo někdo. Někdo jiný, kdo by zůstal nepoznaný, nepotkaný, kdybych se nevydala hledat někoho, koho jsem si myslela, že najít chci. Nebo ani nehledala, ale třeba se jen podívala jinam než obvykle.

Nebo něco, zpět k tomu snu. V tom snu jsem objevila staré krabičky od hodinek se starodávnou spíš bižuterií než šperky z ušlechtilého kovu, ale i tak ty tretky vyhlížely ušlechtile.

Možná se podívám do nějakého snáře, co to znamená ve snu hledat a najít něco jiného a přitom spěchat na autobus, který mě má odvézt tam, kde bych měla být. Ale měla jsem tam vůbec být? Nechtěla jsem radši zůstat na tom místě, kde jsou police a skříně s knihami a dávno neviděnými zapomenutými poklady?