Včera večer jsem stála u zábradlí, v pravé ruce půlku tatranky, levou jsem se přitáhla k šedavému kovu, nad hlavou hvězdy, prodíraly se právě tím obrovským množstvím mizejícího denního světla a pomalu se rozezařovaly...

(Je to tak dobře? Jsem asi trochu dyslektik, pamatuju si, jak jsem v jednom písemném vypracování čehosi zaměnila slovo vyřazovat za vyzařovat a ani po podtržení toho slova paní učitelkou jsem nechápala, fakt dlouho nechápala, proč mi to podtrhla a snížila známku.) Včera večer jsem se o to zábradlí opřela a dívala jsem se na nebe a na ty hvězdy, dojedla tu sušenku a říkala jsem si spokojeně, jak je to vlastně přece jenom fajn, protože ne že není oč nebo o koho se opřít (zkrácenina oč z o co, proč nejde zkrátit i o koho? Asi je to s tím kdo složitější a delší než s tím co), ono je. Je možné se opřít o něco na každém váhavém kroku. Vždycky se najde nějaká zeď nebo strom, anebo třeba plot. Zábradlí je ale něco jiného, zabraňuje vstupu do nějakého volného nebo volnějšího prostoru, než je ten, kde jsem. Bylo by to  někde i nebezpečné, kdyby tam nebylo.

Opírám se o něj a důvěřuju mu, jen tak mu čistě věřím, skoro nikdy nepřemýšlím o tom, jestli je bezpečné se o  něj celou vahou, celým tělem, vším, co jsem, opřít. Svěřit mu sama sebe a důvěřovat mu, že mě udrží a nepustí do volného prostoru, ve kterém bych neuměla letět, jen padat.

Četla jsem si zas kus té knížky. Možná jsem si sem nepsala, protože jsem byla tak trošku pod vlivem té věty. Téhle, byla to přímá řeč: "Když nemáš co říct, tak nic neříkej, a pokud ano, tak radši drž zobák!"

A co třeba tahle věta: Rozhodla se, že se bude víc věnovat svému zevnějšku, když jí nitro uniká.

Až tu knížku dočtu, tak sem napíšu jméno její autorky i název. Ten název se mi líbí, ta knížka taky, ale ne tak jednoduše a úplně, dvakrát jsem přestala číst a nešlo mi to dál, a (ale) je to jedna z těch, které bych si přečetla dvakrát. Je toho tam vícerovinatě dost. A mimo jiné jsem se ujistila, že polít se vínem je ta lepší alternativa průšvihu. A zaujal mi pocit, který mám nebo mít můžu, když si myslím, že se někoho dotýkám a to dotýkání prožívám, ale jen já, protože doopravdy, ve skutečnosti se ho nedotýkám a tím pádem on o tom mém dotýkání nic neví.

Nad zábradlím teď nejsou hvězdy, no sice jsou, ale nejsou vidět, vidět je tam modrá obloha a bílé mraky.