Každý máme svůj život, každý máme jiné zážitky, zkušenosti, naděje, beznaděje, radosti i smutky. Každý máme něco s někým společné a něco úplně jinak než druzí. A je to tak dobře. Nejsme stádo sestávající se ze stejných srnek a srnců, muflonů a muflonek, zeber a zebřáčků, nejsme mraveniště obývané stejnými mravenci, nejsme úl, kde bzučí stejné včelky.

Asi není vhodné, abych svými výplody prodlužovala diskusi tam, kde byla původní otázka jiná, zvlášť když jsem si udělala prostor tady, takže tady (ale za téma k zamyšlení moc děkuju):

Mám známé, kterým se narodilo dítě, ne třeba třetí nebo dvanácté, ale první, druhé, kolem jejich čtyřicátého roku a vím od nich, že nejsou ve svém rodě první, které to tak mají. I v minulosti se stávalo, že žena porodila první dítě po čtyřicítce. Z různých důvodů, docela tak jako teď. Nemyslím si, že dnešní doba je něco extra. To si jen asi my myslíme, možná si to o své době mysleli lidé i dřív.

Když jsem přemýšlela o tom, proč se považuje za odsouzeníhodné mít první dítě později, než je průměr (a kdoví, kde bude průměr třeba za deset let) nebo nemít ho vůbec, vzpomněla jsem si na Františka Křižíka, o kterém jsem kdysi četla, že jeho maminka ho porodila také později, než je ideální věk na porod prvního dítěte, dokonce i v dnešní době. Prosím, třeba tady, je to zajímavý článek.

"Nebyla již mladice, bylo jí čtyřicet pět let." Ale řekla bych, že byla sportovní, činorodý a energický typ ženy. A to je asi to důležité.

Pro jistotu doplním, že nenutím nikoho ani neradím nikomu odkládat narození dítěte do posledního desetiletí před svým půlstoletím. Je to věc každé z nás a každá to máme trochu jinak.