Dočetla jsem podruhé knížku, o které jsem si tu už povíckrát psala. Podívala jsem se díky ní znovu na Vzpomínky na Afriku (to jsem si taky nenechala pro sebe), což bylo mimochodem milé, i protože jsem dávno zapomněla, jak to tam přesně bylo s tím umýváním vlasů a předtím a potom. Podívám se ještě po pár básních a zas Pod skleněný zvon. Anebo ne, anebo nevím.

Jmenuje se Pomíjivost světla, ta knížka, které jsem dala kus svého času a ona dala kus ze sebe mně. Všechno ne, vše jsem nemohla pobrat, nejsem tak sečtělá a vzdělaná, například ve fyzice... a můj všeobecný přehled je nepřehledný a mlhavý. Napsala ji Susanne Riedelová, tu knížku. Nebudu o ní, o té knížce, psát skoro nic, protože mi přijde, že podrobně ji popisovat je zbytečné... no dobře, spíš nelehké, takže se z toho takhle vyvléknu.

...tajemná a bolestivá pouť do vzpomínek... je vyvedeno na obálce. No, ano, tak asi, ale kdyby byla ta knížka jen o vzpomínkách, bylo by toho v porovnání s tím, o čem všem je, málo. Ona je i o současnu lidí, kteří se tam potkávají a míjejí, o pocitu, že všechno už bylo, i napsáno. Je o fyzice a básních, o stesku a smutku, o touhách psát a o přáních žít. O psychiatrii a autoritách, o pořádně praštěných matkách, o diefenbachii, o jedné nebezpečné zbytečnosti, o mnoha roličkách od toaletního papíru, o krásných a ošklivých ženách, o duších básníků a básnířek, o motýlech a houbách, o mlocích a brslenu, o sestrách a jedináčcích, o mlčení a mluvení, o povznesenosti a každodennosti, o lesku a matu. A taky o strachu z toho, že to, co by následovalo, by bylo už jen horší než to, co bylo a je, takže je snad lepší se tomu, co by být mohlo, vyhnout. (Není... ale pssst, ať si na to každej přijde sám :)

Už jsem tu z té knížky párkrát citovala, tak ještě jednou: "... držím otevřenýma očima čas."

No a ta věta ve Vzpomínkách na Afriku, kvůli které jsem se na ně dívala, tam tak přesně jako v téhle knížce není, slova asi zabloudila do jiných slov během překládání, či co. Ne že by mi to vadilo, i tak to bylo fajn. Dívání i čtení. A docela dost obdivuju paní spisovatelku, že toho tolik zná a že může citovat a použít tolik úryvků básní... No ale vzpomněla jsem si taky na pár z těch, které napadají při různých příležitostech mě a které nejspíš nenapadají ji.

Když jsem u těch básní, jedna, nad kterou se zamýšlel hlavní hrdina Pomíjivosti světla, mi připomněla jinou knížku, protože je v ní vytištěná na samém začátku. Ta knížka je smutná, ale ta báseň smutná není, přijde mi taková zrale a sladce studeně podzimní. A překlady se zas trošku liší.

William Carlos Williams

Snědl jsem švestky, co byly v lednici,

které jsi patrně chtěla na ráno,

odpusť mi,

byly tak dobroučké, slaďoučké, chladňoučké

(a nebo: ... odpusť mi, byly tak skvělé, tak sladké a chladné...)

O knížce Život na lednici, kterou napsala Alice Kuipersová, a kde jsou o těch švestkách zdrobněliny, o té si nechci psát. Ne proto, že by se mi tehdy, když jsem ji četla, nelíbila, ale teď nechci a ani jindy ne, protože ne.

Tak radši pár z úryvků, které si vybavím já, třeba když se podívám na oblohu nebo někam do nikam.

T. S. Eliot, Sylvia Plathová ani Anna Sextonová ani Rilke a tak dále...  jako u těch dvou úžasných, citlivých, vnímavých, poetických a zároveň normálních lidí, které přivedla k životu Susanne Riedelová, a kteří žijou v té knížce, to nejsou, třeba někdy později... :)

... vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe, vy truchlenci, jenž rozsmutnivše sebe, v tiché se slzy celí rozplýváte...

... setři si slzy a usměj se uplakanýma očima, každého dne se něco počíná, něco překrásného se počíná...