Venku studená tma a tmavé chladno, uvnitř měkké světlo a měkké teplo, kočka na klíně, což je znamení pro mě, že je mně nejemně, protože sem si nesedá pokaždé. Ale jinak... vlastně je příjemně.

Na pár vteřin jsem dnes zase po čase zahlédla člověka, kterého když vidím, tak mi vždycky zazní muzika, v uších, nebo kde to. V hlavě. I v nohou, anebo jde jednoduše do duše, protože tahleta muzika je tak silně živá. Jiná muzika klidně taky, ale jiným způsobem. Naštěstí jsem toho-jeho-ho přímo a doslova nepotkala, protože jak jsem ráda, že ho vidím, tak jsem nejradši, když mě on při tom vidění nevidí, protože já neumím projít jen tak nenápadně. Váhám, jestli sem dát tu nebo tu písničku, která mi v tu chvíli zní. Ale je už pozdní večer, tak budu potichu.

Potichu :) co jsem to psala nedávno tady kousek vedle? Vím, že jsem napsala nesmysl, vím. Psala jsem, že zpěvačky mluví, no... ony ani mluvit nemusí, asi, ale projevují se hlasem, to je to, co jsem myslela, jenže jsem moc nemyslela. Možná bych vlastně mohla být spíš herečka než zpěvačka, když už bych si musela a mohla vybrat (nevím, co by se to muselo stát, aby k tomu došlo), protože herečka mluvit úplně vždycky nemusí, ale tichá nezvučná zpěvačka by asi zpěvačkou být nemohla. No, fajn, takové úvahy mělkomyslné... že by to tím podzimem bylo? Nebo vším tím. Spíš vším. Tím. Mimo a mimka.

A jestlipak si všiml... no jestli se podíval, tak si všiml... :)