Tak jsem zas jednou mrkla do holčičího časopisu, vždyť není od věcí života pozemského to občas udělat, však jsou pěkné, tyhlety dámské, dívčí či ženské časopisy, ať si kdo chce co chce říká :) Neznám je moc hluboce, ale když se do některé z jejich sluncem vyhřátých mělčin ponořím, vidím... věci různé. A pak mě těší, že se můžu tady poblíž podívat blíž na to nebo ty, o čem a o kom se na tom více nebo méně lesklém papíře píše. I dala jsem si vyhledat jedno jméno s příjmením a to, co se mi na monitoru objevilo, jsem rozklikla, rozklepla tak jako to vajíčko, když jsem k večeru tiše zadělávala těsto na bramborové... řekněme knedlíky, nebudu tady přece přehnaně sebeotevřená :)

Četla jsem si pak jak v časopisu, rozdělovala jsem si informace jak žloutek od bílku, dívala jsem se jak zjara a chtěla jsem vidět víc...

Myslím si teď už, že bych mohla se svými vlastními potvořeníčky poklidně přitvrdit. A jinak, článek se mi líbí, je fajn, není nutno trápit se droboulinkou drobnůstkou, nad kterou by se snad někdo mohl pozastavit, ale jen ten, kdo buď ví, anebo si dá tu práci najít třeba v příručce jazyka českého větu: Zvláštní případ jsou jména jako Sušice: Sušice na Moravě jsou v množném čísle (do Sušic), Sušice v Čechách je v čísle jednotném (do Sušice).

Jako zvláštní případ mi přijde, že ono pomýlení malinečké nevadilo a netahalo za oči či uši umělkyni, o níž se v článku píše, ale třeba to nečetla, anebo to třeba i četla a nic, anebo třeba je v článku zmíněná a míněná Šumava na Moravě, a proto se to tedy tady píše tak, jak se to píše, vždyť kdo včetně mě dnes ví, co kde na světě leží, rozkládá se nebo jinak skomírá, protože co se to v tom zeměpisu nebo zemězpytu v posledních x letech vlastně učí a co všechno se zapomene nebo se někam přesune. Třeba zákonem samostatným. Ono se. Anebo tak.

V souvislosti s... problematikou místních názvů jsem si vzpomněla, že jsem kdysi svou kamarádku původem z Olomouce přesvědčovala, že Olomouc je přece určitě a jedině ten a ne ta. Během let jsem ze skály svého pevného přesvědčení už ustoupila, neboť pochopení pro leccos proměnlivého jsem získala a skromnosti názorové nabyla. Ovšem kdyby po mně někdo chtěl, abych měla pochopení i pro to, že naše místní městečko je ten nebo to nebo ty a ne ta, tak to bych teda ale pochopit nechtěla. No... a jak jsem si právě zjistila (tu i onde) ono to ani s tou Olomoucí nebo s tím Olomoucem není zas tak úplně jednoznačné, jednoznačně to sice vidí word, ten mi mužský rod Olomouce červeně podtrhl, ale on podtrhává například i své W, když mu není dost velké. A nejen na Moravě, jak je vidět třeba z mapky na těch stránkách, na něž vede druhý odkaz (pakliže je mapka pravdivá... což nevím, mohla bych případně provést malý průzkum :) to není s názvy měst a obcí jen jasně a pevně černobílé, vyprávěla bych, jenže to je jako s těmi bramborovými knedlíky.

Když už jednou začnu, tak nechci končit, že, takže se ještě vrátím k protézám zmiňovaným v tom nejvýše odkazovaném článku a k tomu, jak na koho z nás působí. I v té knížce, o které jsem si tu minule psala, Zmrzlinář od Katri Lipson, je o nich: "Co vás tak pobavilo?""Muži chtějí z nějakého důvodu vidět protézu. Ženy naopak chtějí vidět pahýl." A tak dále a proč.

A jak tak o tom všem znova uvažuju, asi by mně něco ve mně bránilo v přitvrzení ve všem mém tvoření a konání asi taky. Ne že bych to nedala, dala, ale proč reagovat na tvrdý život vždycky jen tvrdě, když stačí třeba natvrdle. A tak jsem (se) činila...