Občas to na mě přijde. Nedá se s tím nic dělat a je to silnější než já! Ze spousty pojmenování pro tento stav, je lovecká horečka asi ten nejtrefnější. Přichází pomalu a nenápadně v době, kdy od vyfotografování nějakého solidního snímku divokého tvora v přírodě uběhla hodně dlouhá doba. Nechci tím říct, že bych vůbec kdy nějaký solidní vyfotil, ale přece........ Každý kdo se pokoušel zvířata v přírodě fotit, byť třeba i jen dokumentačně určitě občas zatouží po hezké fotografii!

Ani já nejsem vyjímka. I když pokud mohu mluvit za sebe , jsem silně limitovaný technikou a zejména nedostatkem trpělivosti. Přesto když to na mě přijde, jsem ochoten číhat i dlouhé hodiny. Leč často bezvýsledně. A protože je právě ta doba, kdy mě lovecká horečka posedla, budu psát tento článek tak dlouho, dokud moje touha po odpovídajícím snímku nebude naplněna!

 

 

 

Jako první a nejpohodlnější možnost se mi jevilo vybudovat před krytem malé ptačí napajedlo. Sednu si do krytu a pěkně si nafotím koupající se žoužel. Takový byl aspoň původní plán. Jenže ono to tak jednoduché nebude. Buď ptáčci nemají žízeň , nebo jim bude trvat poměrně dlouho, než si na napajedlo zvyknou. Každopádně ani cca deset hodin čistého času, které jsem postupně v krytu strávil, zatím kýžené ovoce nepřineslo! Když tedy nepočítám fotku vážky, která si jako naschvál vybrala jednu z odsedacích větví, připravených pro ptáky. Takže- vážka z krytu....

 

V hlavě už mi zraje další plán, jak ukojit svou fotografickou vášeň. Toho času končící srnčí říje, by mi mohla poskytnout to, po čem pasu! Sice s fotografováním srnčí nemám žádné zkušenosti, ale díky toulkám po lesích mám samozřejmě představu, kde  vychází na psatvu. Jedním takovým místem je malebná louka zařízlá do do smíšeného lesa, kde každé ráno a podvečer vychází srnčí na pastvu. Zhruba u prostřed je stará skruž , kde roste bezový keř, to bude moje útočiště! Odtud se pokusím nafotit nějaké parůžkaté krasavce!

Na místě jsem už okolo čtvrté odpolední. Srnci samozřejmě vychází mnohem později, ale jistota je jistota. Počasí mi přeje a bezový keř mi poskytuje dokonalý kryt i příjemný stím. Teď už jenom ty srnečky a bude to dokonalé. Jenže v přírodě jak už to tak bývá, nejde nic dopředu naplánovat. Zatímco včera vycházela zvěř z porostu kousek od mého dnešního krytu, dnes jako naschvál vychází na opačné straně. Nehnutě sedím a doufám, že se přiblíží na přijatelnou vzdálenost. Vysoko nad hlavou mi volají káňata a z lesa se ozývá datlí volání. Občas se ozve tleskání křídel holubů hřivnáčů, ale to už jsem se rozhodl k srnci stojícímu na opačné straně pomaličku přiblížit. Bohužel, ač nenápadně oblečen a lezoucí po čtyrech, srnec mě zřejmě ucítil a s výstražným bekáním uhání do bezpečí lesní stěny. Tak dnes z toho opět nebude nic!

Ještě se zkousím přesunout na jiné místo, kde srnčí vychází. Po dlouhém čekání přichází ke slovu i fotoaparát. Bohužel je mi dopřánu vyfotit jen obyčejnou domácí kočku, která si vyrazila na lov z nedaleké vesnice. Když odhlédnu od škodlivosti toulajících se koček, musím obdivovat ladnost a eleganci s jakou se plíží strništěm. Tohle kdybych uměl já, tak nafotím ty nejkrásnější fotky s prstem v nose! :-)

Slunce už téměř zapadlo, když se na protější pasece ukázal srnec. Světla bylo málo a chlapík byl poměrně daleko, ale mé lovecké vášni neuniknul! Přesto je to ještě pořád málo na to, aby byla ukojena. Holt mi není přáno tento článek zatím dokončit. Možná zítra, je přece pátek třináctého!

Napínat vás nebudu, pátek třináctého proběhl jako všechny poslední dny, tedy neůspěšně. Tak možná v sobotu. Noc z pátka na sobotu venku prší a já se loučím s ranní vycházkou do terénu. Dopoledne sluníčko přece jen vychází a já jdu na chvíli ven. Chtěl jsem obhlédnout potůček pod lesem, jestli jsou tam místa vhodná co by napajedla k focení. Je tu spousta čerstvých stop srnčí zvěře. Nebylo by marné si někde tady večer počíhat!

V místě kde se posekané pole zařízlo do lesa, zkouším v jednom rohu zapískat na trávu. Vysoký tón celkem zdařile imituje pískání srnčete. A ejhle. Z lesa jako velká voda vybíhá srna a hrne se ke mě. Na půli cesty se zastaví a jistí. Zkouším ji vyfotit přes vysoké topinambury, které jsou mezi námi. Srna hledí přímo na mě, ale nevidí mě. Ani se nehnu a upřeně pozoruji stojící krasavici.

Po chvilce z houštiny vychází letošní srnče a žene si to rovnou k mámě. Nic na světě malému srnčátku nechutná tak jako mateřské mléko! Srnče mi zakrývá trs trávy a já se pomaličku zvedám, abych krásný výjev přírody zvěčnil. Ale chyba lávky! Dobrých dvacet metrů od srny se zvedá srnec a s varovným bekáním prchá k lesu. To je znamení i pro srnu s mládětem. Prchají společně do lesa, aniž by věděli proč!

Namlsán dopoledním úspěchem, mířím do lesa i odpoledne. Pohodlně se  usadím v lesní stěně. Netrvá dlouho a z lesa vychází srna provázená parůžkatým nápadníkem. Ten kolem ní skotačí, ale srna ho má jak se lidově říká na háku. V klidu se pase a oba dva nemají ani tušení o lidském individuu, které je z povzdálí sleduje. Světlo je nepříjemně ostré a jistě pokazí výsledný dojem s fotek, ale mě to kupodivu nevadí. 

Užil jsem si to! Přesvědčil jsem se opět o tom, že pokud se člověk v přírodě chová nenápadně, může vidět úžasné věci! A o tom to je :-).

Samozřejmě dobře vím, že profík se nad těmito fotkami v lepším případě pousměje. Jenže mě to bavilo a tak můžu s klidným svědomím říct, že v přírodě strávím ještě spoustu hodin bez ohledu na to, jak budou po fotografické stránce úspěšné! Takže se tady zase brzy setkáme!!