Probděné noci v posteli k severu otočené.

Oči zarudlé, unavené.

Hudba stále zní do prostoru pokoje.

Svádím ve snech krvavé souboje.

I přesto, že žádná vojska netáhnou do boje.

Jsem pokaždé sama. Každá snaha vyhrát je tak marná.

Zrádné cosi v mé hlavě.

Proč jsem do noci vzhůru denně.

Děje se to stále jen kvůli tobě?

Po té dlouhé době klidu a nekonečna zbytečných slibů.

Těch, co dávám si před spaním a brzy z rána.

Abych už si s myšlenkami na tebe nehrála.

Dávno již, zavřela se přede mnou ta zlatavá brána.

Právě, že jsem nic nedělala, jen běžím proti svému proudu.

Okopávám neforemnou hroudu a nic z ní nedokáži stvořit.

Tonu v kapkách vody, které stékají mi po tváři.

Vše na čem mi záleží umím jen zbořit.

Už zase to celé ve mě hoří.

Nakonec to v popel shoří.

Zůstanu sama se srdcem co vejde se do pytlíčku od bonbonů.

Sama proti všemu.

Stačilo by vrátit všechna slova.

A začít od znova.