Popelavě šedý den.

Myslela jsem si, že to půjde samo ven.

Jenže stále nic se nemění a nic asi nezmění.

Vzduchem hýří se prach a popel.

Měla bych jako poslušná dívka vidět v dálce kostel.

Však přeci jen ho nevidím.

Do hluboké propasti lží se řítím.

Každým den přemáhám se u svého šatníku.

Svůj pohled upírám k chodníku.

Čekám jen, že budu konec těchto dnů a já ukáži svoji identitu.