Až jednou mi bude tisíc let, namluvím všem, že stvořila jsem svět. A že jsem bytost nadlidská, taková ta nelidská.
 A můj důvod bude prostý jak den, avšak nelogický patrně jen. A i když se to zdá zvlášní, unikám před vámi v plášti.
A jak tak unikám pryč, nevím kam mám skočit. Jestli do háje neb do stáje. A jak tak stále unikám, za mnou jaksi slunce zaniká a tmavne obloha v dáli. To já, už jsem v té stáji. Konec zní takto: Jsem v háji.