Ahoj,

mám takový dojem, že se blogování ve svém životě nikdy nezbavím. Už od mala píšu blogy, měla jsem jich už spoustu a spoustu jsem jich taky přestala psát. Jenže po každé delší odmlce se k tomu stejně vrátím. Je to až zvláštní. Taková skrytá závilost. 

A co, že jsem tady? Nadpis může napovědět. Na začátku roku jsem měla pocit, že tohle bude konečně ten rok, kdy přestanu mít deprese a všechno bude zase fajn. Opak se stal pravdou. Myslím, že jsem si sáhla v posledních týdnech opravdu na úplné dno. Teď se z něj pomalu zvedám a říkala jsem si, že by mi blog mohl po psychické stránce pomoci s tou cestou nahoru. Chtěla jsem začít psát dřív, ale i ve psaní jsem měla absolutní blok. Měla jsem hlavu plnou myšlenek a jakmile jsem napsala jednu větu, všechny myšlenky byly pryč. I to se ale trochu zlepšuje.

Když se podívám zpětně na všechny události, vlastně jsem neměla ani moc důvod být v tak absolutní depresi. Ale byla jsem. V opravdu hodně velké. Jediné, co mě drželo při smyslech bylo cvičení. Začala jsem totiž od září cvičit, ale o tom vám popovídám příště. Končím teď školu, vlastně už mě čekají poslední 2 týdny a s tím, jak se ten konec blíží mi ta škola nějak lezla na nervy víc, než jindy. Práce, ve které momentálně jsem, mě vůbec nebaví a jsem tam jenom kvůli těm lidem, které mám opravdu hrozně ráda. Bydlím se sestrou a jejím ročním prckem a dvěma psy a mně to prostě leze občas opravdu na nervy, protože bohužel jsem lehce sebestředná a nerada se starám o "cizí" věci. Tohle může znít opravdu ošklivě, ale já mám prostě ráda svůj klid. Tím ale neříkám, že svého synovce nemiluju, protože to ano, je to moje zlatíčko. Ale přece jen si občas připadám spíš jako táta, než teta. Měla jsem taky problémy s přítelem, protože bydlí daleko a mívá volno když já ho nemám a ještě začíná s druhou prací, takže jsem byla hrozně osamělá a začala jsem se k němu chovat opravdu hnusně. Opět jsem byla sebestředná a chtěla, aby se věnoval jen mně. No a v důsledku když máte pocit, že všechny sféry vašeho života stojí absolutně za nic, prostě se z toho zhroutíte. Došlo to tak daleko, že mi vlastní rodina řekla, ať si najdu psychologa a přítel neměl daleko k tomu se se mnou rozejít. Jak ale říkám, všechno jsem viděla až moc zveličené.

Kupodivu mi nejvíce pomohlo to, že mi hrozilo že přijdu o svého přítele. Pro mě je vztah středobodem vesmíru a to že jsem se kvůli němu trápila nějak zastínilo všechno ostatní. A nakonec jsem si dokázala uvědomit, že o něj nechci v žádném případě přijít (i když jindy jsem tvrdila, že ho ve svém životě nepotřebuju). A tím, jak jsem si to uvědomila, jak jsem se k němu chovala hrozně, jsem pak najednou začala vnímat i všechny ostatní aspekty mého života tak, že jsem je předtím zbytečně přeháněla.

V poslední době se snažím najít sama sebe, protože jsem se v tom urychleném šíleném světě ztratila. A došlo mi, že se prostě trápím až moc budoucností. Moc řeším to, abych měla dost peněz a abych co nejrychleji měla dobrou práci. Ale ke všem dobrým věcem v životě vede dlouhá cesta. A určitě nezáleží tolik na penězích a materiálních věcech. Chci prostě jenom být šťastná. Předchozí dva tři měsíce pro mě byly opravdu nesnesiltené peklo, do kterého už se nechci nikdy vrátit. Pořád jsem nevyřešila ve svém životě spoustu věcí a bude trvat dlouho, než je všechny vyřeším, ale chci na tom pracovat a propracovat se k tomu šťastnému životu, o kterém tolik sním.