To jsem takhle mazala emaily ze starého gmail účtu, když jsem narazila na jeden email s názvem 'Nový komentář k příspěvku'. Email byl z roku 2019 - poslední rok, kdy jsem napsala nějaký článek na blog - a já si najednou vzpomněla na všechny mé staré blogy. Speciálně tady na píše.cz. Myslím, že jsem začínala jako Záhonka, pak Sigrun a nakonec Genie.

Dostala jsem nutkání jít se sem podívat, a k mému překvapení se vlastně nic nezměnilo. Na úvodní stránce jsem viděla stále ty samé tváře a když jsem omrkla pár blogů, co jsem tu sledovala, tak jsou pořád aktivní. Jako kdyby se zastavil čas. Jako kdyby se nestalo nic, ale vlastně se stalo všechno. Lidé se vdali, mají děti a já vlastně nevím co všechno. A mě trefila strašná vlna nostalgie. A myšlenky na to co by bylo, kdybych pro jednou v životě u něčeho dokázala vydržet. Dostala jsem příšernou chuť něco sem napsat a vidět, jestli ti, co já si stále pamatuju, si taky pamatují mě. A pokud ano, tak jsem vám chtěla jen tak pro nic dát update, co se vlastně za poslední čtyři roky stalo u mě. 

Poslední článek, jak jsem zmínila, jsem napsala v roce 2019. 25.7.2019 abych byla přesná a byl o dokončení Digisemestru (kurz digitálního marketingu). To byly časy. ani nevím, jestli jsem to někde zmiňovala, že jsem se dostala na Erasmus, ale asi ano. Nicméně pokud bych měla shrnout poslední čtyři roky velmi velmi velmi stručně, bylo by to: Odjela jsem na Erasmus do Norska a už jsem se odtamtud nevrátila. That's it. Tenhle článek píšu z našeho pronajatého bytu v Oslu. Můj Nor se před chvílí vrátil ze svého ranního běhu (šílenec, já vím) a teď sedí u sebe v pokoji a nejspíš paří na kompu. Já mám za sebou svých 20 minut yogy, snídani a dva díly norského seriálu Exit, který vypráví příběhy čtyř bohatých mužů z finančního prostředí a jejich temné životy. 

A jak to tak píšu, tak si hned uvědomuju jak je jednoduché lidem nabulíkovat, jak skvělý máte život. Protože tohle zní fakt fakt dobře. A nechápejte mě špatně, akorát teď, v tuhle chvíli si není na co stěžovat. Ale moje přestěhování do Norska bylo daleko od idylky a pořád, ani po 3 letech (teoreticky je to 2 a půl roku co jsem se oficiálně přestěhovala) nemám všechno vyřešené a ne všechno je zalité růžovým světlem. Nicméně v poslední době se snažím pracovat víc na svém štěstí a podle mých podcastů je vděčnost jeden z nejlepších prostředků na to, jak být šťastnější. Takže za co jsem vděčná, za ty poslední 4 roky?

• Za to, že jsem sebrala odvahu a odstěhovala se do cizí země
• Za to, že jsem potkala mého Nora, který je doslova a do písmene nejlepší člověk na světě
• Za to, že jsem se vrhla do studia norštiny a teď je norština můj pracovní jazyk
• Za to, že jsem to nevzdala, i když jsem byla v depresích a neměla peníze
• Za to, že jsem přežila 8 měsíců ve velmi toxické práci, která zničila moje psychycké zdraví, ale naučila mě postavit se sama za sebe a nebrat si servítky
• Za to, že jsem byla z téhle práce zachráněná jednou firmou, kde jsem začala pracovat jako SEO konzultant, začala vydělávat normální peníze, potkala top lidi a konečně se začala cítit dobře
• Za to, že jsem o tuhle práci sice přišla kvůli snižování počtu zaměstnanců, ale dostala jsem dvě pracovní nabídky do měsíce, kde se o mě dokonce přetahovali
• Za to, že jsem si asi vybrala špatně, ale otevřelo mi to oči v tom, na co se vážně chci soustředit
• Za to, že díky pomoci mamky a našeho spoření jsme si koupili náš vlastní byt, kam se příští měsíc stěhujeme
• Za to, že se učím užívat si života a nelpět tolik na tom, kolik co stojí
• Za to, že se místo schovávání se před výzvami jim snažím čelit
• A za to, že i když mi často přijde, že všechno co dělám nemá smysl, tak to nikdy nevzdám

Tak, to byl takový random žvást v sobotu dopoledne, kdy v Oslu konečně začíná být trochu slunce a otravný led pomalu roztéká. Napíšu sem znovu? Možná. Možná zítra, možná za dalších pět let. Uvidíme. Nicméně děkuju, že jste tu byli, když jsem si tu blábolila někdy od roku 2012 a mrzí mě, že jsem tu s vámi nezůstala a nesledovala vaše životy. 

Pro teď říkám jen

Ha det bra!