Pláž u Botnického zálivu a večer ve stylu mačkání joysticků

K této sobotě se ještě váže náš dámský tripík na pláž za město. Pláž se vyskytuje přímo u Botnického zálivu, který je strašně rozlehlý a taky krásný! Absolvovaly jsme asi třičtvrtěhodinový pochod, ale výsledek stál za to! Bylo úžasné sledovat místní uličky a jejich typické baráčky s červenými, modrými i žlutými barvami. A taky skoro každý druhý baráček má zapíchnutou národní vlajku. Tak se mi zdá, že jsou Švédi na svůj původ docela hrdí. A vlastně jsem ve své brožurce se švédskou konverzací dočetla, že Švédi jsou sice na svůj původ docela hrdí, ale pokud se hraje hokej, jsou řevniví. Pokud vyhrává jejich národ, jsou za to samozřejmě rádi. Jestliže vlastní národ nevyhrává, fandí Skandinávci kterémukoliv jinému státu, ale v žádném případě ne reprezentantům jiné skandinávské země.

Na pláži, kam jsme se konečně dodrápaly, bylo tak nádherně! Měly jsme trička, či tílka a užívaly si slunečného dne. Kdo ví, kolik ještě slunečných dní nám tu zbývá, že? Líbilo se mi koukat, jak je prostor neskutečně veliký, ničím neporušený. V dáli byla krajinka, která vypadala jak malinký nazelenalý proužek. A taky kameny, oprýskané od vody, stále na svém místě. Jednou doleva, krajina byla blíže, i továrny a jejich dýmy byly vidět. Pohledem doprostřed byl neskutečný prostor a zvláštní klid na hladině Botnického zálivu. Voda si plynula svým životem, občasným šploucháním a zase to samé dokola. S dalším pohledem doprava byly vidět lány kamení s pár stromy a za nimi v zátočině další vodstvo. Neskutečné! Člověk mohl sedět na bobku či spíše na šutru a jen se kochat a kochat. Nebyla jsem jediná, kdo nasával tuhle přírodní atmosféru. A ještě za občasných nárazů vody o šutry a malinké kamení..těžko slovy popsat. Ale lidské oko by se jen krmilo a krmilo. Každopádně, po mini meditaci jsme vytáhly foťáky a jaly se fotit. A že byla legrace, haha J. Sama jsem udělala tolik pěkných fotek, že bude těžké nějaké vybrat a zbytek smáznout. Však tuto nádheru ukážu i na rajčeti, o nic nikdo nebude ochuzen. Ale jak říkám, člověk, který žije v samém srdci Evropy je z takového přírodního úkazu naprosto fascinován. Nebo aspoň já určitě. Ještě jsme si s holkami popovídaly, udělaly několik individuálních či skupinových fotek a pomalu jsme šly na cestu směrem do města. Po návratu na byteček jsem se cítila tak svěží a odpočatá. Opravdu hezký a příjemný relax. Doufám, že budeme objevovat další a další místa. Moc se mi to okolí a příroda líbí.  

A aby toho mého nadšení nebylo málo, dozvěděla jsem se, že večer jsme s holkami pozvané na setkání s našimi "průvodci" zdejším životem. Pozváním jsem nepohrdla a ve stanovený čas jsem byla ready. Zbývalo ještě koupit coca coly a něco na zobání a nakonec jsme mohly jít směrem k Markovu bytu. Již jsem měla vyzkoušené z předešlého víkendu, že mě nic stresovat nebude. Nouze o Mário hry nebyla, ani o případné vtípky či karetní hry. Nejprve jsme ale zapluli ke karetním hrám, kde se vždy po nějaké špatně vylosované kartě muselo napít. A bylo jedno, co kdo pije. Skoro všichni jsme měli coca colu, poté místní lehce nasládlý alkohol a zbytek malé panáčky čehosi. Ale musím uznat, že Švédi toho moc nevypijou, co se týká tvrdého alka. Musela jsem se smát Markovu vyprávění, kterak ho má dovezená slivovička slušně opila. Prý to bylo na něj moc tvrdé a netušil, že to bude tak silné, hehe. Takže děkuji mému domovu za takovou výbavu, fakt jsem s tím udělala díru do světa J.

Ale co se mi ještě líbí, tak muzikálnost "průvodců," fakt. Nestačím se divit, kolik písniček znají, parodují je a jsou jak ve svém živlu. Já úplně hledím, přijde mi to neskutečné. Já si třeba pár písniček poslechnu, znám je podle videoklipu a hotovo. Ale oni mají tak široký záběr, no nemám slov. Myslím, že by klidně porazili i super nabouchaný hard disk :-D. Na závěr večera či spíš noci se rozhodlo, že se půjde ven na procházku do baru. Bar tedy moc daleko nebyl, ale já zůstala stát v samém úžasu. Bylo tam tolik rozmanitých lidí! Od různých národností, po všelijak hudebně orientované lidi, podle toho se tak i oblékali. Moje parta si objednala polosladká piva, takové průměry se 4,8 % alkoholu. Já však neodolala a po třech letech jsem mohla ochutnat anglické pivo Guiness. Poprvé jsem ho okusila v Anglii. Jenže to jsem netušila, kolik vzbudím pozdvižení. Každý se mě ptal proč, co a jak. Asi jsem se na jejich vkus rozšoupla, ale mě ty malé brče moc neberou :-D. Tady jsem měla aspoň pořádné veliké pití. A protože jsme byli v hluku, tak komunikace byla pro mě náročná, kostrbatá, ale já si tak vychutnávala tu rozmanitost a odlišnost prostředí. Mělo to své kouzlo. Pobavilo mě, když se ke mně někdo z mé party snažil mluvit. Každý je navyklý mluvit do ucha, ale to mě je houby platné, že? Pořád jsem ať už holkám či klukům mohla nastavovat obličeje a říkat: "Já potřebuju odezírat, musíš takhle, jinak nerozumím, nechápu!" Docela jsme se u toho nasmáli, a když už byl problém, tak komunikaci nahradil mobil, kam mi psali, co vlastně chtěli. Takže nakonec si myslím, že to vždycky nějak jde. Jen trochu chtít J. S tímto můj večer končil a já příjemně společensky unavená šla domů do pelíšku J.