Konečně byl na řadě začátek týdne a s ním spojená návštěva školy, Školy druhé šance. S mojí kolegyňkou jsme se dostavily ke kostelu, kde nás vyzvedla jedna učitelka, Malin. Ta nás provedla vysokou budovou, až kamsi do 4. patra, taktéž seznámila s dalším vedením a tím, jak to bude ve škole probíhat. Z celé schůzky a představováním se s každým jsme měly hlavy jak pátrací balon. Ale aspoň jsme už konečně věděly, do čeho jdeme.

Jde o tři skupiny lidí, co potřebují z různých důvodů dodělat školu, která je znalostně na úrovni základní školy a možná malinko střední. Lidi jsou v podobném věkovém rozmezí jako my, od dospělosti do 30 let. A vyjímají se tím, že pocházejí z horších sociálních poměrů, z prostředí, kde neměli podmínky k tomu, aby měli dodělanou školu. A ta jim právě chybí k získání práce. Nicméně, nic zde nepřipomíná klasickou výuku. Jde to tu spíše oindividuální pomoci, povysvětlení něčeho, čemu v zadání nerozumí. Jde o předměty jako matematika, švédština, práce na počítači, aj. A hlavně, na každou skupinu jsou dva hlavní učitelé, a my stážistky budeme jakoby ti "třetí" učitelé, v individuální rovině. A ještě, každé dva týdny se budeme střídat v navštěvování skupin. Dokud jsme v úterý nešly na výuku, neuměly jsme si představit, jak to vlastně budeme zvládat. Bylo nám řečeno, že ne každý umí anglicky, a když už, tak spíše pasivně. Zní to nemožně, že?

V úterý ráno nás čekalo rozdělení do "tříd," poté seznámení se s onou skupinou. Na tento týden spolupracuji s lektorkami Cecílií a Annelií. Cecilie mě seznámila se třemi lidmi, což mi nepřišlo jako moc. Ono taky je na každém, zda dojde, či ne. Nic není povinné. Dostala jsem možnost spolupracovat se slečnou romského původu, která si dodělávala vzdělání, je samoživitelkou, se dvěmi dětmi. Spolu jsme dělaly úkoly z matiky, které byly v učebnici psány ve švédštině – nádhera, hups! Ale vždy jsme se nějak domluvily, co je cílem zadání, jak se má počítat. A když bylo nejhůř, pomohla lektorka. Ještě ve třídě byli dva kluci, ale sami pracovali u PC. Den se proložil snídaní a obědem, jak oni říkají, a skončilo se o půl 2. Ještě jsme s mojí kolegyní musely sedět na poradě, kde všichni štěbetali švédsky a bylo vymalováno J. Odpoledne jsme potřebovaly polítat po městě, najít banku, informační centrum, prodejnu kol, ale kromě inform. centra zbytek neúspěšně. Po X nachozených kilometrech jsme dom dolezly jak mrtvolky. Ale ještě jsme si stihly uvařit obědo-večeři a bylo hotovo. Jen Verča šla ještě na jedno místo srazu, kde se jí povedlo si koupit kolo. Já ho stále ještě nemám. Večer jsme chlply naše zásobičky, pár kapek rumíčku a slivovičky J. Pak jsme spaly jak do vody hozené. Jo a to se mi v úterý ráno málem zadařilo zaspat, musela mě vzbudit kolegyně. To potom byla fofrovka!

Dneska, ve středu jsme den začaly nanovo, v mojí třídě už bylo více lidí, ale stále jsem byla s jednou Romkou. Byla vcelku v pohodě, myslím, že jsme si sedly. A další byl kluk, kterému jsem u počítače pomáhala sepisovat již rozepsaný krátký příběh v angličtině. Taky to šlo zvládnout. Jediné, u čeho jsem se distancovala, byla švédština – pochopitelně J. Zaujala mě tam ještě jedna slečna, která vypadala na 16 roků a měla břicho. No, nedalo mi to, optala sem se jí, kolik jí je. Vylezlo z ní, že je stará 29 let, v 8. měsíci a 4. děcko na řadě. No, hleděla jsem. A to nebyla žádná Romka. Nakonec, po výuce jsme měli aktivitu – zajeli jsme si na bowling, abychom se trochu socializovali a zabavili i změnili prostředí. Bylo to moc milé a fajn. Kdo chtěl, připojil se. A taktéž tam bylo i vedení z oné školy, takže bylo vidět, že se i oni rádi zapojí. Při jednom kole si na bowlingu moje kolegyně natloukla, neuhlídala rovnováhu. Tak má menší boleníčko na ruce a boku, ale to v příštích pár dnech bude v pohodě J. Dnešní den byl aktivnější, veselejší. A aby toho nebylo málo, poprvé zde sněžilo, ale následný déšť všecko smazal do věčných lovišť.