Mám dojem, že polovina mého života byla v podstatě jedna velká přetvářka. A přitom přetvářku z duše nenávidím. Jenže následkem přísné výchovy a hlavně pod vlivem věty "co by tomu řekli lidi" jsem byla nucena chovat se v mnoha situacích tak, jak bych se chovat nechtěla, říkat to, co jsem uvnitř sebe necítila nebo naopak nemluvit, když jsem měla chuť křičet do světa, že se někde děje něco špatně.

Tolik let jsem byla neustále v nějakém vleku, tolik let jsem se přizpůsobovala názorům jiných lidí a mlčela.

Najednou, jako by se mi rozbřesklo - já přece takhle žít nechci! Když uvnitř svého já cítím, že CHCI něco udělat a CHCI něco říct, tak to přece udělat a říct MUSÍM!

Samozřejmě, v mezích slušnosti. Vždycky jsem byla SLUŠNÁ. Někdy (bohužel?) i k těm, kteří se ke mně zachovali nedobře. Ale to ke mně asi už patří, toho se zbavovat nechci. Jen se chci umět konečně ozvat, když se mi něco nelíbí a nedělat nic, co se mi příčí.

Ráda bych tedy upozornila všechny své přátele, známé a příbuzné, že moje role hodného blbečka v téhle společnosti končí