Zrovna včera jsem přemýšlela o tom, co to tedy vlastně znamená to slovo ASERTIVNÍ. Jak člověk pozná, že se zachoval dostatečně asertivně, že to není ještě podřizovačnost nebo naopak přílišná nadřazenost.

Já s tím mám problém. Docela často. Buď se příliš přizpůsobuju nebo inklinuju k opačnému extrému a hned vystartuju. Většinou ve mně příliš rychle chytnou saze kvůli blbině a pak si to musím setsakramentsky žehlit

A když už jsem u tohohle tématu, zajímalo by mě, jak říkat lidem nepříjemné pravdy. Osobně nejsem zastánkyně přetvářky, dokonce bych řekla, že jí z duše nenávidím, stejně jako lež. Raději pravdu, i když krutou. Zvládnu kritiku, i když je nepříjemná, hlavně, když vím, na čem jsem. Nemám ráda zbytečné mazání medu kolem úst, obzvláště, když si člověk dokáže živě představit, že dotyčný "mazající" ho za rohem klidně pomluví před kolegy či kamarády, jak nemožný vlastně je.

Jenže jak říct některé choulostivější věci tak, aby se člověk někoho nedotkl? Aby se nedotkl někoho, na kom mu záleží?

Takový příklad: Chodíte s klukem, který je strašně fajn, milujete ho, ale on strašně mizerně líbá. Vám se to s ním nelíbí, ale jinak ho skutečně chcete a rozchod nepřipadá v úvahu. Jak mu říct, že to prostě neumí? Jak se to říká dostatečně taktně? Nebo to neříct a prostě to vždycky nějak "přetrpět"? Jak dlouho to ale člověk vydrží......

Noo....já jsem zatím ta, která dělá věci na úkor sebe. Respektive doteďka jsem to dělala.Jenže ta vnitřní nespokojenost a rozladěnost se vždycky zkrátka někde projeví. Duše se promítla do těla a to mě teď vůbec neposlouchá.

Chtěla bych začít více naslouchat svému JÁ a umět ASERTIVNĚ jednat s lidmi.