To ráno vypadalo všelijak. Zatažená obloha a zima jak v márnici.

Ach jo, kdy už ta protivná zima konečně skončí....?!

Přitáhla jsem si peřinu pod bradu a zavřela oči. Ještě chviličku... Spát už jsem nemohla. Jedna kvůli těm protivným křečím, které byly hodinu od hodiny vlezlejší a intenzivnější... a pak - chtěla jsem si ještě chvíli snít. Myslet na NĚJ...

Vždycky mi to pomohlo, když mi nebylo zrovna nejlíp...

 

Seznámili jsme se před rokem a původně to byl jen takový diskotékový flirtík. Když si řekl o mé telefonní číslo, ani jsem nedoufala, že by se skutečně ozval.

On to ale udělal a hned následující den.. a naše přátelství pozvolna přerostlo v něco mnohem silnějšího a krásnějšího.. Byla jsem toho plná..

Nebylo dne, kdy bych mu nevěnovala byť jen letmou myšlenku. Na naše schůzky jsem se těšila jako malé dítě a počítala jsem minuty do setkání s ním.

A hned, jak jsem ho viděla, měla jsem neovladatelnou touhu ho zlíbat od hlavy až k patě. Tak moc jsem si přála, aby cítil totéž, jako já..

On sám o citech moc nemluvil a já na něj netlačila - byla jsem šťastná za to, co mám. Za každou ukradenou minutu plnou touhy, polibků a vůně jeho těla..

Jen jednou jsem nevydžela a ze svých citů jsem se mu vyznala. Zareagoval divně.. zvláštně.. nevím.. dál jsem to tedy pitvat nechtěla. Mrzelo mě to, ale cítila jsem, že kdybych "přitlačila", odtáhl by se. Nechala jsem to tedy být. A pak mi to jednou napsal.....že prý mě miluje, ale na vážný vztah se necítí.

Probrečela jsem 3 noci. Pak jsem si řekla - DOST. A smířila se. On mi za to stál...

 *-----------**

Ach jo, co se dá dělat, konec snění, musíme vstávat! Práce volá...

Ale dnes se mi vážně nechce. Zvedla jsem se z postele a najednou mi podbřiškem projela krutá bolest. Sesunula jsem se na postel. Snad to přejde.. Po chvíli to polevilo, tak jsem se zase zkusila zvednout.. ale než jsem došla a WC zase tlak, ostrá bolest... krev.. Zamotala se mi hlava..

Do práce jsem jakžtakž dojela, ale nebýt těch dvou brufenů, nevím, nevím. Musím to ještě chvíli vydržet. Zítra zajdu k doktorovi, to krvácení mi nejde do hlavy, vždyť menstruace mi skončila teprve před pár týdny..

 *-----------**

Pípla mi SMS. Jé, píše mi miláček! Hned je mi lépe!

"Ahoj zlato, jakpak se máš? Víš, musím s tebou o něčem mluvit..."

Znejistěla jsem. Co to tak asi může být? Hlavou mi víří tisíc otázek a některých se začínám bát..

"Copak se děje?"

PÍP..

"Radši osobně, kotě, jo?"

"Pověz mi to teď. Nevydržím čekat až do večera.."

PÍP..

"No právě.. ten večer.. víš, nevyjde mi to.. musím něco dořešit v práci.. nezlob se.."

UF!

"Dobře, tak třeba zítra:"

Žádná odpověď...

 *-----------**

Doma další bolestivá ataka.. Sakryš, co to je? Zvednu se z gauče.. a po stehnech mi stéká krev..

 *-----------**

K doktorovi jdu hned ráno, už se to nedá snést..

Cestou píšu své lásce: "Ahoj miláčku, jakpak ses vyspal?"

NIC.

Ach jo..

 *-----------**

V čekárně se mi udělá zle. Sestra mě bere přednostně a pokládá mě na lehátko.

Pak jí zvoní telefon a odbíhá..

PÍP!

Že by?! Z posledních sil sáhnu po mobilu..

"Kotě, víš, já už ti nechci lhát. Někoho jsem potkal.. Mám tě rád, ale.. promiň."

Telefon mi vypadl z ruky..

A zahalila mě tma..

 *-----------**

Sedím v autě a přes slzy nevidím...

Tak to bolí..

Neměl ani tolik odvahy, aby mi to přišel říct osobně.

A já.....

.... já mu to nikdy nepovím....

.... nikdy se nedozví, že mohl být tátou....

Osud byl naštěstí milosrdný...