Jebu na to! No a, tak budu alkoholik. Je mi to jedno. Možná to chci. Chci aspoň chviličku toho pocitu, kdy mi začíná být země lehká, necítím kosti a kolem krajiny srdeční se rozlévá to krásné povznášející teplo...

Zatím to jde, ještě jsem schopna si nalévat víno do skleničky a nelemtám ho rovnou z lahve. Ale to třeba přijde.

Druhá sklenka.. a je mi krásně!!! A přitom ještě před chvílí jsem depkou ryla nosem v koberci a kolena se mi klepala jak před maturitou. Žaludek jak na vodě, třas rukou. Nervíky. Sedím a čumím do blba. Co taky. jiného. Všichni na mě kašlou, nikomu nestojím za to, aby se mě zeptal, jak mi je. A jak mi je? No totálně na ho*no přece! Mám pocit totálního celkového selhání osobnosti.

Dobře mi tak. Kdybych se nesnažila být NADžena, třeba by to bylo jinak. Jenže to já ne, to mi pořád v hlavě běží ta babiččina slova - udělej, rozděl se, pomoz, rozkrájej se! A tak se celý život dělím, pomáhám, krájím se.. štěpím se.. na atomy!

A jak to dopadlo? Rozdala jsem se, rozštěpila, rozleptala si duši, zdevastofala tělo. Pro ostatní. Pro všechny ty lidi okolo, pro blízké i vzdálené, pro všechny.

A teď tady sedím sama, cítím se jak vyždímanej citron a polykám slzy hořkosti z toho, jaká jsem nebetyčná krá*a a jak jsem si všechny hezky naučila, že všechno zvládnu, dokážu, udělám.

Sedím a řvu sama nad sebou. Dobře mi tak. Tolika lidem jsem dovolila, aby mě fackovali, tolika jsem povolila smýkat mnou za vlasy po kamení, tolika lidem jsem ochotně nastavovala tvář, aby mi plivli do obličeje. Tolika chlapům jsem dovolila zacházet s mým tělem jako s kusem masa. Vychutnat a strávit. Škoda, že z toho pak zvracím já..

Já, ta malá holka, co se tady před chvílí choulila do klubíčka, řasenka jí barvila tričko načerno a ramena se jí klepala lítostí.

Někdy přemýšlím o tom, jestli by si vůbec někdo všiml, kdybych zmizela z povrchu země.. Jestli bych vůbec někomu chyběla. Ale bojím se to zkoušet. Mám strach, že nechyběla..

Jdu si nalít další skleničku a cestou mě chytá hysterický záchvat. Smíchu :-) Hystericky se řehtám, svíjím se u ledničky, až mi tečou slzy, pomalu se svezu do dřepu a smích pomalu přechází v pláč, slzy mi tečou po tvářích na krk a já řvu a řvu a doufám, že na mě nikdo nezavolá benga, protože už je dávno po desáté a přes dveře je přece jen všechno tak slyšet..

Chci pryč, chci utéct.. sama před sebou. Ještěže jsem doma sama. Ale proč vlastně.. škoda, že jsem sama! Mám tak krásně vypnutej mozek, že mít tady chlapa, určitě bychom si to hezky užili. Co na tom, že bych si zítra nic nepamatovala. Ale ta opojná chvíle utlumeného rozumu by mi za to určitě stála.

Sakryš, je to možné, že je to z kuchyně do pokoje tak strašně daleko? Šněruju nohama.. a najednou.. upadám do sladkého bezvědomí.. sklenička padá a tříští se o stůl.. má hlava taky.. a je to tak krásné.. tak opojné..