Naposledy se na sebe podívala do zrcadla.

Účes z polodlouhých vlnitých kaštanových vlasů se jí mimořádně povedl. Takhle jí vlasy drží jednou za měsíc. Tmavé linky kolem výrazných hnědých očí je dělají ještě výraznější, slušivě klenuté obočí a zvýrazněné řasy. No... Lepší už to nebude, i kdyby se na hlavu postavila a odstrkovala se ušima. Nehledě na to, že by si přitom rozcuchala vlasy, že.

Otočí se k zrcadlu profilem a nespokojeně se poplácá po lehce vyklenutém bříšku v křiklavě růžovém tričku. I kdyby hladověla tři dny, bříško bude patrné tak jako tak, nenadělá nic. Na světlomodrých džínách se nedá nic zkazit. V rychlosti se pošplíchá parfémem a mrkne na hodinky na levém zápěstí. Bude to mít s chlupem. A to ještě v tom případě, že se ten pověstný chlup nepřetrhne. Do bot se dere ostošest, div si neulomí nehet. Rázně vezme za kliku, aby se vzápětí s klením vrátila zpět k botníku a z rozmanité hromady na něm vytřídila klíče.

Ták, bouchne dveřmi, jen zaúpí ony i nejbližší sousedi, zamkne a už si to spokojeně kluše po schodech dolů. Má výbornou náladou. Během několika minut ho bude zase pevně objímat, ucítí tu dobře známou důvěrnou vůni a vychutná si sladké polibky, které ji hřejí na rtech ještě dlouho poté. Je zamilovaná. Poblázněná. Euforicky naplněná. Je šťastná.

Zhluboka se nadechne sladce vonícího vzduchu a s úsměvem se ohlédne po čmelákovi, jež líně odbzučel bůhví kam, nejspíš na nejbližší pampelišku. Miluje tohle období. Přelom léta a jara, kdy jsou rána a večery ještě panensky svěží a odpoledne horká s tetelícím se vzduchem. Nahodí blaženej úsměv a s hlavou hrdě vztyčenou nabere směr nádraží. Už za chvíli...

Z vlaku se vyvalí davy lidí. Kdo by byl řekl, že do takový prdelky světa se každý den vrací takovýho národa. Naštěstí je vysoký. Přes metr devadesát, tudíž ho zahlédne téměř hned. S potěšením sleduje jeho svalnatou vysokou postavu, frajersky nagelované vlasy, oříškově hnědé oči může zatím jen tušit, ale i tak si je dovede dokonale vybavit. Líbí se jí. Líbí se jí téměř fanaticky.

Nedočkavě čeká na jeho úsměv, který se mu na rtech rozehraje pokaždé, když ji zahlédne. Tentokrát se ale nedočká. Blíží se k ní podivně toporným krokem, ústa přísně stažená, v očích zadumaný výraz. Srdíčko jí vyskočí až do krku a v žaludku se probudí spalující nevolnost. Bez dechu čeká, až k ní konečně dorázuje.

Maličký okamžik doufá, že je vše jako dřív, že dostane pusu na přivítanou a ruku v ruce půjdou...kamkoli...hlavně, že bude s ním. Jenže on jí tu pusu nedá...

"Ahoj," hlesne opatrným tónem a dívá se na ni cizíma studenýma očima.

"Ahoj," zasýpe ona, nedostává se jí kyslíku.

Chvíli na ni mlčky zírá a ona na něj. Čeká, čeká až dopadne Damoklův meč, protože ona ví, o co tu kráčí. Instinktivně se téhle chvíle obávala už od doby, co spolu začali chodit. Ale tonoucí se stébla chytá a ona marně hledá v očích známé jiskřičky náklonnosti. Už tam nejsou...

"Nechceš...nechceš si jít někam sednout?" prolomí on konečně ticho a zhluboka se nadechne.

"Ne," odpoví rázně, najednou se cítí silná, přijme svou prohru s hrdostí. Prohrávat je zvyklá. "Co se děje?"

"Já... Víš..."

"Chceš se rozejít..."

Mlčky na ni pohlédne, po tváři se mu rozlije úleva.

"Proč?" připadá jí, jako kdyby to ani nebyla ona, jako by tam nestála, dívá se pouze na hrdinku nějaký praštěný telenovely. Pak televizi vypne, přitulí se k němu a vše bude zase jako dřív.

"Já... mám prostě pocit...že by to nefungovalo..."

"Proč?" zopakuje a snaží se rozdýchat tupou bolest na hrudi.

Povzdychne si, odhodlaně jí pohlédne do očí a vypustí z úst předem očekávanou větu: "Zamiloval jsem se do někoho jiného..."

Země se jí zhoupne pod nohama a vymění si místo s oblohou. Silou se kousne do rtu, aby zadržela pláč a se slzami v očích na něj tiše hledí. Hledí a nevěří. Hledí a řítí se do vzduchoprázdna.

"Znám ji?"

"No... je to moje... bejvalá..."

Aha, takže ta bejvalá, která ho po půl roce podvedla div ne před jeho očima. Ta bejvalá, která ho psychicky zničila a díky které byl tak dlouho sám. No jo, potvory mají štěstí...

Slza se přehoupne přes řasy a něžně jí sjede po tváři. Roztěkaně si ji setře, trhaně se nadechne, otočí se zády k němu, protože má pocit, že pohled na tu milovanou tvář, která už nikdy nebude a hlavně nesmí být milovaná, už déle neunese. Poručí nohám, aby udělaly první krok, a ony ji automaticky donesou až domů.

Nechá ji jít. Asi ani nedoufal, že to bude tak snadné. Čekal přemlouvání a hysterický pláč. Čekal ledascos... Koutek úst se mu zvedne v opatrném úsměvu. Pohlédne na hodinky, za půl hodiny odjede zpět do Prahy, kde na něj bude čekat ona. Znovuobjevená láska. Nemá čas truchlit nad ztrátou slečny, která ho dostala z nejhoršího období jeho života. Jeho mysl se již nachází v budoucnosti.

Tiše za sebou zaklapne dveře a chvíli jen tak zírá do prázdna. Ledabyle si zuje boty stylem jedna noha o druhou a sedne si v kuchyni. I ona pohlédne na hodiny. Spolubydlící dorazí až pozdě večer, má čas, tolik času...

Otočí knoflíkem na plynovém vařiči, sedne si k němu na studenou podlahu, do náručí vezme svého oblíbeného plyšáka a pak... Pak už jenom čeká...