Práskla za sebou dveřma a otráveně se začala zouvat stylem jedna bota o druhou. A... zrada, měla kozačky. Oči v sloup, ztrápený povzdych, vzteklé odhození kabelky z ramena a už hrbí své "staré" kosti a rozepíná zip.

To byl zase den...

Klíče naučeným pohybem pohodí na botník. Hm, jen taktak, že neroztříštila zrcadlo, ale kdo by se rozčiloval na malichernostma, že? Ona tedy rozhodně ne, a především ne teď...

Odmotala z krku šálu a znechuceně se rozhlédla po kuchyni. K sváteční naklizenosti to mělo daleko. Popravdě řečeno to tam vypadalo tak trochu jako po řádění poltergeista. Nasranýho poltergeista. Pomineme-li zbytky jídel. Pak už to na nehmotnou existenci svádět nemohla. Jojo, byl to evidentně smrtelník. A smrtelník to taky bude muset uvést do původního stavu. Možná... Někdy... V budoucnu...

Když se želvím tempem hlemejždila od nádraží, předjela ji pomalovaná oktávka s nápisem Agentura Slunečnice - profesionální úklid domácností a firem. Blesklo ji hlavou, že ten, kdo si jako podnikatelský záměr vybral něco tak nezáživnýho jako je uklízení, musí být padlý na hlavu. Minimálně. A taky si představila tu slast, kdyby za ni někdo uklidil. Celej byt. Zadarmo. No jo, radši měla tu o Červený karkulce...

Servala ze sebe propocený triko, odhodila ho směrem, kde matně tušila koš na špinavý prádlo, roští, co jí zbylo po ranních vyfoukaných vlasech stáhla do gumičky a se slastným povzdechnutím se posadila k počítači.

Ale místo, aby ho zapnula, upřela strnulý, nepřítomný pohled před sebe. Celý den v práci se těší, až konečně doleze domů a hodí relax u netu a pak, když na to přijde, má pocit, že to není dost. Dost k tomu, aby se cítila šťastná a spokojená. Dost k tomu, aby se cítila naplněná. Moc dobře tušila název chybějícího článku ve smysluplnosti jejího života. Ale nechtělo se jí ho pojmenovávat. Depresi měla naplánovanou až na desátou hodinu večerní, teď je na to moc brzy...

S povzdechem zapnula bránu virtuálních světů a šla očíhnout stav ledničky. Je fakt, že ji otvírala víceméně ze zvyku, jelikož od té doby, co bydlela sama, když nic nenakoupila, v ledničce se nic neobjevilo, že, logicky... Skřítky pořádníčky a nakupovače prostě nevedla.

Spokojila se s chlebem namáznutým máslem a opět se uvelebila na gauči.

Jistá sociální síť se stala nedílnou součástí jejího života. A nijak se tím netajila. Lepší bejt závislá na virtuální realitě než na cigaretách. Ovšem s alkoholem je to sporný. Ale co, každý má nějakou tu neřest, jednu nebo dvě, kdo by se s tím počítal.

S usilovně potlačovanou nadějí zadala to správně heslo a čekala... Žádná nová upozornění. Hm... Mail? Nemáte žádné nové zprávy. Hlavou ji proběhla scéna z Bridget Jonesové: "nemáte žádné nové zprávy, opravdu, nevolala vám dokonce ani vaše matka". A kurva, do pětatřiceti má sice daleko, ale styl jejího života se začal odvíjet podle podobného scénáře.

Jukla, kteří lidičkové jsou online a srdíčko jí poskočilo jako pokaždé, když uviděla jeho jméno. Nekrásnější jméno na světě, které patřilo klukovi, jehož povahu sice nemohla vystát, ale jež jí záhadnou a neodolatelnou silou přitahoval už hezky dlouho.

Na jednu stranu onu sociální síť proklínala. Kdyby nebyla, neměla by detaily z jeho života a třeba by ta mánie polevila. Třeba... Nepronásledovala by ji odporná naděje, posilována vědomím, že už je pěkně dlouho sám, že mu to tak v žádném případě nevyhovuje a v neposlední řadě proto, že jí píše. A to docela často. Často na jeho poměry. Občas totálně ztratila styk s realitou, když se ztratila v inspiracích a snila s otevřenýma očima. Když ji u toho nikdo nepřistih, šlo to, ovšem v opačném případě to byl opravdu nepříjemný trapas.

Chvíli hypnotizovala její "vyvolené" jméno se zelenou tečkou, a když se nic nedělo, usoudila, že si kvůli tomu nohu za krk dávat nebude, kdo by ji zpátky nahazoval kyčelní kloub, že ano a jala se brouzdat po vlnách internetu.

Vytoužený zvuk se ozval asi po deseti minutách.

"No už bylo načase," zahlásila do prostoru a zbrkle klikla na první záložku v prohlížeči.

Hm... Psal jí kamarád, fajn kamarád, ale jenom kamarád. Na zdvořilou konverzaci fakt neměla náladu. Tudíž ho prostě ignorovala. Sama sebe za toto chování nesnášela, ale měla za to, že je lepší mlčet než do éteru vypustit, jak strašně moc špatně naložená dneska večer je.

Zhluboka vzdychla a zaháněla katastrofický scénáře, na který byla odborník na slovo vzatý.

A pak na ni bliklo konečně to pravé jméno. Opět hluboce povzdychla, ale teď proto, aby zahnala infarkt. Někdy si říkala, že tomuhle se opravdu říká láska, jen u opravdovýho citu jí srdíčko vyvádělo podobné vylomeniny...

Čau, kočko. Obligátní pozdrav, ale jak moc zahřeje... S potěšením sledovala hlášku Adam píše a v mezičase mu pinkla neutrální Zdravím! No jo, chtěla si zachovat dekórum a zdání chladné hlavy... Jen škoda, že ji měl Adam prokouknutou...

Jak je? Jo, začátky jejich konverzace by šly psát přes kopírák...

S: Normálka, co ty?

A: Já měl dneska po dlouhý době dost dobrej den.

S: Nepovídej... Co se stalo?

A: Někoho jsem potkal...

Žaludek ucítila v krku ještě dřív, než stačila dočíst větu. Ano, problém jejich "vztahu" byl takový, že ji považoval za kamarádku. Dobrou kamarádku, soudě z toho, že se jí svěřoval s téměř každou myšlenkou. A ona, bláhová, to považovala za dobré znamení, že si jí váží a každý den čekala, až se vysloví. Jak románová hrdinka Jane Austenový.

Kurva! Co teď?

S: Koho?

A: Jednu slečnu...

S: Ne, to by mě nenapadlo...

A: :D

Von se směje?! Von má tu drzost se smát!! On na to má právo. On netuší, že je do něj zaláskovaná až po konečky vlasů... Aha, vlastně...

S: :)

Zachovává dekorum, přeci...

S: Můžeš být konkrétnější?

A: Je to nová kolegyně, krásná ženská, bruneta, velký modrý oči, přepychová postava. Už ji vidíš? :)

 

Každý slovo bylo jako dýka do srdce. Prej, už ji vidíš... Zamlženým slaným pohledem se zadívala před sebe. Slepě hmátla po krabici s kapesníkama a hlasitě se vysmrkala.

S: Živě:)

I když virtuální, každý nucený úsměv byl těžší a těžší...

S: Jak se jmenuje a kolik jí je?

Musí nasbírat co nejvíce informací o nepříteli, ne?

A: Jmenuje se Kristýna a může jí být něco kolem pětadvaceti, nevím... Zejtra s ní hodím řeč:)

S: Tys ještě nehodil? Neříkej, žes ji neokouzlil hned na první pohled...

Doprdele, občas by si to mohla po sobě přečíst než stiskne ENTER.

A: :D

Trapáááás...

A: Zrovna si mě přidala na FB, jdu jí napsat, zatím se měj!

S: Jo, ty taky, čau.

"Tak, to bychom měli," zakňourala do prostoru a na youtubu pustila Teardrops on my guitar...

Podle jejího skromného odhadu, větší ubožák se na tomto světě nepohyboval. Aspoň nějaké prvenství, že?...

Prostě si začala dělat zase moc brzy naděje. Vždycky, když ji ozářily první paprsky náznaku v lepší zítřky, lekala se předem, protože pak to nikdy nevyšlo. Přesně jako teď.

Rukávem si nedbale otřela zbytky pláče a vydala se do ledničky pro víno. To tam totiž, narozdíl od potravin, bylo vždycky. Nalila si svou obří, půllitrovou, naprosto boží skleničku a zničeně začala ucucávat.

Pak usoudila, že ji alkohol v duševních mukách neuleví. Anebo aspoň ne tolik jako ten druhý způsob. Za který se styděla, ale nedovedla s tím zlozvykem přestat.

Vytáhla první nůž ze šuplíku, který ji přišel pod ruku, sedla si, napjala pokožku na vnitřní straně předloktí a lehce řízla. První říznutí bolelo vždycky nejvíc. Ale taky přinášelo největší úlevu. Nadechla se a opět ostřím objela řez. Teď se objevila i krev. Zhnusená sama sebou zajela do pokožky ještě a ještě jednou. Pak nůž odložila a jenom koukala na nové zranění, jak krev postupně zasychá, rány červenají a pokožka začíná postupně natékat. A bolelo to jako čert. Ta bolest je za trest. Zaslouží si ji... Jen škoda, že je příliš velký srab na to, aby si ublížila ještě mnohem víc... Je slabá a nedokonalá... Zbytečná...

Z fňukání nad nespravedlivostí osudu ji vytrhl zvonící mobil. Na displeji svítilo nejkrásnější jméno na světě... Adam...

Věděla, že se jí chce zčerstva pochlubit o konverzaci s tou...tou...druhou... Na to teď prostě neměla. Telefon ignorovala, rázně se zvedla, otevřela dveře na balkon a zhluboka se nadechla jiskřivě mrazivého vzduchu. Hvězdy studeně zářily, dech se rychle srážel v mlhu a jí studily nohy, brutálně... Ale telefon pořád zvonil...

Nová vlna lítosti ji rozklepala spodní ret, takže se do něj kousla, aby zahnala pláč. Melodie konečně přestala vyhrávat.

Zhluboka vydechla, aniž by si uvědomila, že celou dobu tají dech a vrátila se do prochladlé místnosti. Než urazila cestu ke stolu, pípla ji smska, ani se nemusela dívat na displej a rychle uhádla jejího pisatele.

Hořce se pousmála a odepsala: Ne...

Co by se jako mělo stát? Balíš jinou, ty ignorante... Bože, chlapi... Dopřála si hluboký doušek ze znovu doplněné sklenky a okolí se pomalu, ale jistě začalo halit do alkoholového rauše.

Problémy s láskou, odepsala nakonec. A rovnou věděla, že až si na to tohle zastřízliva vzpomene, bude se proklínat do aleluja. Ale teď byla prostě opilá a chtěla to tak napsat, tak co...

Jo, tebe, překvááááápko...

Ale né, tohle bylo šlápnutí vedle i dle názoru její ovíněné mysli. No doprdele, co teď?

Deset minut než jí odepsal, trvalo minimálně padesát. Mezitím stačila dolokat další dávku červeného.

Jo, zná ji, pomalu víc než ona sebe samou. Hm... Ale k tamtomu trapasu se nevyjádřil. A ona to připomínat nebude. To se půjde radši znovu hanbou zfackovat a odebere se do postele upadnout do komatu. Rána se děsila předem.

Ošidila večerní hygienu, ne, že by ji to trápilo, vláčnými pohyby se převlékla do pyžama a padla do peřin. Strop se jí slil do jedné barevné, chaotické šmouhy a roztočil se kolem dokola.

Je prase, takhle se zlejt... Kvůli němu. Ach ouvej...

Nahmatala vypínač stolní lampičky a pokoj se pohroužil do uklidňujícího šera. Zavřela oči s jasným cílem nemyslet a co nejdřív usnout. Což by neměl být problém s dvouma promilema v krvi, že.

Vedle ležící mobil, tahala ho sebou všude a pořád jak kočka koťata, zavibroval jásavou melodií příchozí smsky. Polekaně se chytla za hrudník, na takový šoky nebyla stavěná.

Adam. A kurva. Trapas bude pokračovat, dobrá tedy.

S usilovným soustředěním zaostřila opuchlý zrak na displej.

Nemá proč??? To jakože vážně??? To jakože... STOP Na další planý naděje byla moc opilá. Smsku nechala bez odezvy, zachumlala se hluboko do pelíšku a ani si neuvědomovala, že usíná s úsměvem na rtech.

Poslední myšlenkou, již zachytila, byl slastný povzdych, že nikdy ... neříkej nikdy...

:)