Zdánlivě je vše v pořádku.

Už od něj zase slyším každou chvíli to krásný Miluju tě. Když mě objímá, cítím, že mě objímá opravdově, ne takový to, jéžíš, tak já to tu chvíli vydržím, třeba mi pak dá pokoj... Kouká na mě zase s tou pýchou v očích, že mě má. Je to zase můj Radeček, ne ten cizák Radek, co mi řekl tolik hnusnejch věcí a co přemýšlel (?) o rozchodu.

Ale nebyla bych to já, abych se v tom zase donekonečne nešťourala a nehledala zradu tam, kde není (?).

I když, možná jsem ovlivněna těmi několika depresivními blogy, na který jsem narazila a který vážně stojí za to... Jak já můžu mít takový depky a být na antidepresivech, když jsem si, v porovnání s těmito dámami, ještě nic pořádnýho nezažila ani neodtrpěla, to já prostě nechápu... Zas na druhou stranu, kdybych si měla zažívat citový muka podobnýho ražení, asi bych tu už dávno nebyla. Na to jsem moc velký srab...

Ovšem červíček pochybností hlodá, hlodá. Jak ho konečně jen zarazit?!