Hodně brzy ráno jsem se probudila, jelikož kočičky si zase hrály na demoliční četu a tentokrát prozkoumávaly rotoped.

Cítila jsem nevysvětlitelný pocit zrady. Znáte to, když do usnutí čekáte, že vám někdo odepíše, v noci se probudíte a zjistíte, že se ten dotyčný vůbec neobtěžoval. Tak něco podobného. Jenže já k tomu neměla důvod. Proto mě to zarazilo. Když jsem se naposledy probudila s podobně špatným pocitem, umřela teta...

Ten pocit mě drží doteď. Šílím z toho, že se to může týkat R. A pevně doufám, že je to opět jenom moje paranoia, že on mi napíše nebo zavolá a že bude všechno OK. Protože večer, když mi volal, tak zněl OK.

Ách jo. Z podobných pocitů mi začíná celkem slušně hrabat... Proč já nemůžu mít aspoň na chvíli, na chvilinku, klid?