Tenhle vztah je zatraceně těžkej.

Ne, že by ty ostatní byly kdovíjak jednoduchý. A možná právě proto je to teď všechno mnohem náročnější. Protože jsem minulostí poznamenaná. Hlavně nevěrou.

A taky jsem od přírody žárlivá. Žárlila jsem vlastně už v dobách, kdy jsem tenhle pocit ještě ani neuměla správně pojmenovat. Což mi zapadá do předškolního období. Už tehdá jsem žárlila na kámošku, že se s ní všichni baví, že jí jde všechno samo. Že není zaprdlá jako já. Že mamina má radši bráchu a víc se s ním baví. A od té doby se komplikovanost mé osoby stupňuje... A žárlivost stejně tak.

A je to kurva těžký, nedávat to najevo a užírat se tím jen sama v sobě. Smutné je, že ne všechny tyhle zákeřný pocity dokážu úplně schovat a sem tam mi občas "něco" ujede, ta zžíravá bolest prostě vybublá na povrch a já se za to pak mentálně fackuju. Protože to už nesmím dělat. Proto mě vlastně podvedl R. Jak sám řekl, pořád jsem ho podezírala, že s nějakou něco má, že si jednoho krásného dne řekl: a proč by vlastně ne?" No... a začátek konce byl na světě.

Jenže V. za mojí minulost nemůže. S touhle epizodou nemá absolutně nic společného. Nehledě na to, že má dost starostí se svou minulostí. A já nechci být zase žárlivou hysterkou... Rozumějte, veřejně odhalenou žárlivou hysterkou, protože je to ve mně tak hluboce zaklíčené a zakořeněné, že s tím asi jen tak nepohnu, takže v nitru si budu žárlivě hysterčit vesele dál. Ačkoli, kdyby mi někdo dal jasný a stručný návod o čtyřech krocích, jak se přestat užírat a deptat konspiračníma teoriema, uvítala bych ho s otevřenou náručí a políbila na líčka. Protože já jsem z toho už TAK unavená... A nevrlá... A nemocná... A otravná...

Včera tam přeci s tou servírkou vůbec nemusel být sám. Vůbec tam nemusel jít jen kvůli ní. Vlastně (mmt, zapínám své racionální já), tam kvůli ní nešel, šel řešit úplně něco jiného. A že se tam s ní zdržel do jedenácti? No jo, řeší naprosto stejnej problém, jsou na jedné lodi, nejspíš to potřebovali probrat a vzájemně si postěžovat. A podle toho, co vyprávěl, jich tam bylo víc, takže se vracíme k bodu číslo jedna, nemám jedinej důkaz, že tam spolu byli sami...

Takže???? Takže žárlím zase úplně zbytečně!!! Že jo, že jo, ŽE JO??!! Ale i když si to odůvodňuju pořád dokola dokolečka, úplně cítím, jak si znovu strhávám strupy z ran na své duši, které jsem si udělala v noci, když jsem na něj čekala a hlava mi jela a myšlenky mi bzučely v uších a prostě to nešlo, nešlo zastavit, ať jsem se snažila sebevíc. Sebedestrukce naprosto ukázková...

Načež přišlo očekávané analyzování každého jeho gesta a výrazu obličeje, výběru oslovení apod. To, že jsem si z toho všeho vyvodila, že s ní spí, nemusím doplňovat...

A bolí to, bolí to, bolí to...

A já musím sedět v práci a na všechny se usmívat. Přitom jsem tak nabita adrenalinem, že bych šla nejradši ven, jen tak bych se courala po Praze, koukala po lidech, vymejšlela jim životní příběhy a osudy, vypila pár sklenek vína, vykouřila krabičku cigaret. Pak bych přijela domů, nádherně unavená a ovíněná. Třeba by se mi tak podařilo zastavit tok těch destruktivních myšlenek a já byl hned usnula. Nečekal by mě další večer, kdy sleduju hodinovou ručičku, napínám uši a čekám na ten osvobozující cinkot klíčů v zámku.

Asi jsem se z toho potřebovala vypsat... Jenže mám pocit, že mi to příliš nepomohlo...