Když tě tlačí bota, vyzuj se a jdi dál bosky...

Taky máte někdy pocit, že situace se nedá řešit? Že vám někdo nerozumí, nebo neslyší, co říkáte? Mockrát jsem tenhle pocit zažila a jediné, co mě při poslední takové napadlo, nechat to být. Hezky se to říká. Po takovém rozhodnutí nastává veliká úleva. Po úlevě se ale vrací pocity a myšlenky na to, jak druhému vysvětlit to, co se vysvětlit nedá. Pocity viny za situaci se třískají s pocitem "tak to není, takhle jsem to nemyslela, apod.". Momentálně jsem teď ve fázi rezignace a říkám si (nevyléčitelný optimista) že všechno  zlé je pro něco dobré. Jen to dobré ještě tak úplně vcelku nevidím, jen tuším, že se věci dějou správně. A tak tedy klídek a vydržať...