"Po smrti bude tma, maminko.
Nepohnu se už ani malinko..."
a začala usedavě plakat.

Vzpoměla jsem si, jak v jejím věku,
přemýšlela jsem smrti a o člověku.
O tom, že tady umřeme a všechno půjde dál,
v mozaice zmizí jeden oblázek,
Popelčin střevíček nenajde sál
a tolik nezodpovězených otázek.

"Neplakej, Dádo, duše neumírá
a kdyby, máme před sebou ještě spoustu let."

Ještě teď mě ten její pláč svírá.
Já taky nevím, jaká je odpověď...