Vzpomínám, jak coby děcko

Chtěla jsem naráz hned teď všecko

A občas i dneska strach mi nahání

Všechno, co vyžaduje času trvání

Když není to dnes, nikdy to už nebude

Zrychlím to, poběžím a nazdar osude

A přehoupne se rok, dva, tři a deset let

Jiný je můj, tvůj, ten náš svět

Oběhnu každý strom na cestě

Nejméně třikrát kolem dokola

Až unavím se během teprve

S jazykem venku na vestě

Uslyším tichý klidný hlas

Zastav se, člověče, kam spěcháš?

Copak vím?

Bojím se, že když zastavím

Zůstanu na cestě opuštěná stát

A nikde nikdo, kdo by mě měl rád

A nikde nikdo, a co ty?

Tolik se bojíš samoty?

Říkají, že je s námi Bůh

Nevidím ho, je dobrodruh?

Tak se jdi ještě proběhnout

Když nemůžeš si vzpomenout ...

Počkám tu na tebe, mám času dost

A taky božskou, božskou trpělivost ...