Když konečně začaly vánoční prázdniny, společenská místnost se vylidnila a Joanne, Sirius, James, Remus a Peter ji měli celou takřka pro sebe. Za okny vydatně sněžilo a všichni byli rádi, že mohou sedět v teplé společenské místnosti a nemusí nic dělat. Nikdo se už celé dva dny ani slůvkem nezmínil o Siriusově plánu stát se zvěromágy a tak být společně s Remusem i přes jeho přeměny. Taky se zdálo, že si Remus myslí, že je to přešlo. A tak se k nim choval zase jako dřív. Ale ono je to tak úplně nepřešlo... Několikrát se tajně sešli v opuštěné umývárně ve třetím patře a zamlouvali to tím, že našli novou zkratku a Remus si zkrátka nevšiml, že zmizeli. Joanne se nicméně zdálo, že jim to nebaští. Měl však tolik taktu, že je nechával v blažené domněnce o své dokonalosti. Jednoho pozdního večera seděla celá pětice ve společenské místnosti. Joanne s Remusem hráli kouzelnické šachy, James se Siriusem cvičili kletby a Peter je závistivě pozoroval. James se Siriusem se právě začali bláznivě smát, protože Siriusovo kouzlo minulo cíl a trefilo Petera. Po celém těle mu začínaly růst malé trny a vypadalo to, jako by se měnil v ježka. Joanne využila příležitosti. Den předtím se právě na tento okamžik se Siriusem a Jamesem domluvili...
"Zítra začíná úplněk," řekla mimochodem a hleděla na Remusův tah věží.
"Kam tím míříš, Joanne?" zeptal se jí a vyhodil jejího koně.
"No," protáhla a sledovala, jak se její kůň zbědovaně plouží ke kraji hrací plochy, "říkala jsem si, že bychom se ještě mohli pobavit o tom Siriusově nápadu..." Remus ji však přerušil:
"Ne, Joanne. Je to absurdní, neuskutečnitelné a v neposlední řadě nebezpečné. Zkrátka je to větší okruh kouzelnického umění, než jste kdy slyšeli a nemůžu vám zaručit, že i kdyby jste se proměnili třeba v medvěda grizzly, tak bych na vás nezaútočil!" Shlížel na kostkovanou plochu, po které postupovala Joannina bílá královna a zaujala bojovou pozici.
"Šach," řekla prostě Joanne a dívala se na Remuse, "nemůžeš nám nic zaručit, ale zkusit to přece můžeme. Já vím, bude dost těžké se to naučit a určitě to nezvládneme za měsíc. Ale nebylo by to úžasné? Byli bychom spolu i přes ten týden, přes který tak trpíš..." Remus ji opět nenechal domluvit: "Tohle ale prostě nejde! Kdyby to zjistili..." Teď ho však nenechala domluvit Joanne.
"Pořád mluvíš o tom samém..."
"Ano, jenže to jsou opodstatněné důvody!"
"Já mám opodstatněné argumenty!"
"Například? Velice by mě to zajímalo!"
"Jsme přece přátelé. Chceme ti pomoct. Jak myslíš, že to Siriuse napadlo? Na lidi útočí, na zvířata ne! Kolikrát chtěli Sirius s Jamesem za tebou pod vrbu mlátičku! Prostě bez tebe to není ten týden ono... a víš co všechno bychom takhle mohli podniknout?" řekla Joanne s nadějí v hlase a dívala se na Remusovu sklopenou hlavu. Hnědé vlasy mu spadaly přes čelo do očí a Joanne do nich neviděla. Náhle Remus pomalu zakroutil hlavou a posunul šachového krále o pár polí od hrozby.
"Sirius... měl to ale Sirius úžasný nápad, co? Co bychom bez Siriuse asi dělali? Hm? Šach!" řekl uštěpačně a hlavu sklopil ještě níž. Užuž se dotýkal nosem rukou položených na desce stolu... Joanne nedokázala odhadnout jeho výraz...
"Co se děje? Co ti na tom tak vadí?" řekla vyčítavě a posunula královnu.
"Jsem srab, Joanne!" řekl a podíval se na ni. Měl červené oči a ve tváři výraz, jako by netušil, co na tom Joanne nechápe. Znovu sklopil hlavu a hleděl na šachy.
"Nejsi," šeptla Joanne a nahnula se k němu blíž, "já to vím. Chceme ti pomoct." Řekla tak tiše, že ji nemohl slyšet nikdo jiný. Remus zvedl oči k těm jejím. Byli od sebe sotva 10 centimetrů. Stále se na ni díval a Joanne nedokázala popsat jeho výraz. Oči se mu leskly a měl lehce pootevřená ústa. Hleděli si do očí víc jak pět sekund, když Remus natáhl ruku a posunul figurku na E8...
"Nepotřebuju pomoc," šeptl a jejich oči spojovala jakási neviditelná nitka, která nešla utrhnout, "šach mat." Dořekl a opřel se o opěrátko židle. Joanne sklopila oči. Její král upustil meč a Remusova věž stála vítězoslavně před ním. Podívala se do jeho hebké tváře, kterou měla možnost zblízka prozkoumat. Oči měl stále zarudlé a třásly se mu rty.
"Dokážeš se s vlkodlakem potýkat celý život sám?" zeptala se Joanne a prsty shodila svého krále potupně na desku hrací plochy.
"Ne," přiznal a hleděl do stropu, "ale nechci, abych zranil své jediné přátele." Zvedl se ze židle a odkráčel k chlapeckým ložnicím. Joanne se zhluboka nadechla a její oči přeskočily na Jamese, Petra (na hlavě měl ještě něco ostnů) a Siriuse, kteří nepřesvědčivě nahlas hráli řachavého petra. Její oči se setkaly s těmi Siriusovými a zatekly jí slzami. Mrkáním je zaháněla, zahuhlala klukům dobrou noc a vyběhla po schodech do dívčích ložnic.

Proč jí to, sakra, tak sebralo? Očekávala nezdar! Věděla, že Remuse nedokáže přesvědčit! Když to nedokázali po celou tu dobu, jak by mohla ona sama? A co měla znamenat ta narážka na Siriuse?
"Sirius..." řekla si v duchu. Elegance sama o sobě, avšak povýšené chování... V mysli jí vytanuli Remus se Siriusem, když se smáli jejímu vtipu... Náhle cítila srdce až v krku. Co to má znamenat? Buch-buch-buch... Polkla srdce zpátky na své místo a svalila se na postel. Škoda, že Lily odjela na prázdniny domů, mohla si s ní o tom promluvit... Lily je chytrá, zná na všechno odpověď a určitě by jí řekla, co se to s ní děje! Lily se vyzná v psychických pochodech nevyrovnaného děvčete! Zná Joanne přece tři roky! Rozplakala se do polštáře. Náhle uslyšela Jamesův hlas volat její jméno. Aha, chtějí vědět, co ji tak sebralo? Ne... spíše chtějí vědět, co proboha zbabrala! Proč i přes její přemlouvání Remus na plán nepřistoupil? Asi jí vyčtou do očí, že se měla více snažit! Ne, ne... tohle jim ale nedovolí... Zvedla se a zkontrolovala svůj obličej v zrcadle. Lehkým kouzlem zahnala zčervenalé oči, ale byla tak rozrušená, že se jí to stoprocentně nepodařilo. Vykašlala se na to a sebevědomě sestoupila ze schodů. Dole stáli James, Sirius a Peter a soucitně se na ni dívali. Nepotřebuju soucit! S vypětím všech sil se ovládla a pohlédla na ně.
"Co se stalo?" řekl starostlivě James.
"Nedal na mě, co jiného?" řekla, spletla ruce na prsou a posadila se do křesla.
"Kvůli tomu si nedělej starosti," řekl James a sedl si na opěrku křesla, "máme plán." Mrkl na Siriuse a na Petra.
"A to?" řekla bez valného zájmu Joanne. Ztratila chuť se o něco snažit, když všechna její snaha vzešla vniveč.
"Prostě se to naučíme a řekneme mu o tom, až když s ním půjdeme pod mlátičku!" řekl optimisticky James a díval se na ni. Joanne k němu přeskočila očima a ironicky zvedla obočí.
"Jo, jasně. Určitě si nevšimne těch let, které strávíme nad knihami..."
"No," protáhl, "to je pravda."
"Já jdu spát, kluci," řekla Joanne a už se zvedala, když Sirius řekl to, čeho se obávala.
"Co tě tak rozrušilo? Zdálo se mi, že se k sobě docela máte," nadzvedl obočí nad jedním okem a pootočil hlavu. Joanne na něj chvíli hleděla a sváděla vnitřní souboj se sebou samotnou. Samozřejmě. Sirius se může zdát jako úžasný a chytrý, někdy jí však přišel jako naprostý tupec!
"Ty jsi neviděl ten jeho výraz, Siriusi," vypálila na něj, "neslyšel jsi tón jeho hlasu a nedíval ses do jeho očí! On se o nás bojí!" Poslední větu řekla takřka plačtivě a znovu mrkáním zaháněla deroucí se slzy.
"Cože?" řekl Sirius nechápavě nad tím, jak se Joanne chová.
"To bys ty nepochopil! Nic nechápeš! Dobrou noc!" vyjela po něm Joanne a prošla kolem něj tak těsně, že do sebe vrazili rameny. Než se její uši zaplnily dusotem jejích nohou po schodech, uslyšela ještě nechápavě říct Siriuse: "Co to do ní vjelo?" A pak Jamesovu odpověď: "Je to holka. Jak bych to mohl chápat já, když to nechápeš ty?"

Druhé ráno, den před štědrým dnem Joanne dlouho ležela v posteli a neměla odvahu sejít dolů. Bála se Remuse a Siriuse. Jejich reakcí... Jsi přece z Nebelvíru! říkala si několikrát. Ležela v posteli na zádech a hleděla na nebesa. Lily je s rodiči a sestrou a určitě si užívají předvánoční atmosféry... Zhluboka se nadechla a závistivé myšlenky vypudila z hlavy. Začínalo jí z toho ležení bolet břicho a tak se vzchopila a sešla po točitém schodišti dolů. Seděl tam pouze Peter s Jamesem a zkoumali časopis Moderní famfrpál.
"Dobrý," pozdravila mdle Joanne a posadila se do křesla.
"Brý ránko," řekl zvesela James a povzbudivě se na ni usmál.
"Kde je Remus a Sirius?" zeptala se ledabyle a hůlkou na dálku podpalovala jakýsi papír v krbu.
"Sirius ještě spí. A Remus je pod vrbou, Joanne. Myslel jsem, že to víš," řekl James a nepatrně se zamračil. Joanne se samým úlekem otevřely ústa a z hůlky vytrysklo trochu více namodralých plamenů, než měla v plánu. Modrý oheň ožehl krbovou předložku, která se sama uhasila a zčernalé místo dostalo jako ve zpomaleném filmu zpět svou karmínovou barvu.
"Aha," hlesla a sklopila hlavu. Její vlastní sobecké myšlenkové pochody jí vyhnaly z hlavy Remuse?! Dnes přece začal úplněk!
"Remus se ani včera nenechal přemluvit, že?" začal o ožehavém tématu James. Joanne se na něj ztrápeně podívala. James všechno pochopil z toho jednoho pohledu a dál se věnoval článku o novém aerodynamičtějším koštěti.
"Veselé Vánoce a dobré ráno přeje Sirius," zahlaholil hlas u paty schodiště k chlapeckým ložnicím. Všichni stočili hlavy tím směrem. Sirius se usmíval a zrovna si zapínal zip u mikiny. Najednou se jejich oči střetly a tentokrát to nebyla Joanne, kdo s pohledem uhnul. Sirius se dal do chůze a sedl si na pohovku vedle Petera. Okamžitě se začali bavit o Zametácích a Kometách. Joanne jen seděla a přemýšlela. S tím Remusem musí něco udělat. Často o něčem, co by mu nějak pomohlo snést přeměny přemýšlela. Nenapadlo jí však zhola nic a Siriusův nápad uvítala s obrovským nadšením. Ale Remus to nedopustí...
"Nepůjdeme na snídani?" ozvala se náhle a teď všichni stočili hlavy k ní. Peter zakýval hlavou a zvedl se. Koukl na Jamese a Siriuse a nadzvedl obočí. Všichni se zvedli a prošli otvorem v podobizně Buclaté dámy. Tím přiměním kluky zvednout se bez dalších otázek, udělal Peter na Joanne největší dojem za celou dobu jejich kamarádství. Byla mu za to nesmírně vděčná.

"Nemyslím si. Kdyby foukal silný vítr, stejně by tě to vyhodilo ze směru, Jamesi."
"Ale ne. Podívej se tady," James píchal hůlkou na odstavec v časopise Moderní famfrpál a Sirius se nad ním skláněl, "kdybych letěl rychlostí, kterou mi garantují, vlastně bych se ve vzduchu udržel lépe, než s mým starouškem Zametákem."
"No to jistě. Jenže jak vidíš, k dosažení takové rychlosti bys potřeboval bezvětří a kolik to metrů? No, třikrát proletět hřiště kolem dokola. Takže v tom větru, který byl při zápase s Mrzimorem by ti nebyl moc platný."
"No jo, s Mrzimorem to byl debakl... ale přece jenom, Kometka není k zahození..."
"Já na tvém místě bych byl spokojený se Zametákem, Jamesi." Sirius s Jamesem se už zase dohadovali o famfrpálu. Joanne to nijak zvlášť nevadilo, ovšem zápas s Mrzimorem probírali častěji, než by bylo zdrávo. Neustále se vraceli ke každému z gólů a vedli dlouhé debaty ohledně nového nebelvírského brankáře. James také několikrát hodil významným pohledem směrem k Joanne, když opět vytáhli do éteru těch několik gólů Matta Rogerse, který se nijak netajil se sympatiemi k Joanne. Několikrát ji přes celou nebelvírskou společenskou místnost uprostřed dne pozdravil veselým: "Ahoj!" Párkrát se i stalo, že jí takhle pozdravil třeba čtyřikrát za den. James, Sirius a Peter kolem toho vedli sáhodlouhé konverzace a házeli špičky k Joanniným nohám. James vyzdvihoval Rogersovo umění na koštěti, Sirius jeho "blonďaté vlásky" a Peter několikrát zopakoval, že má dobré známky v přeměňování. Remus se většinou nijak nepřipojoval, jenom se na kluky díval a někdy se pousmál vtipům. Joanne je při takových okamžicích s úsměvem přehlížela a hleděla si své práce. Samozřejmě ji těšilo, že o ní někdo má takový zájem. V tu dobu však neměla pořádek ani s vlastními city...

"Kluci?" ozvala se Joanne. Všichni tři se stále skláněli nad časopisem a zuřivě se překřikovali. Vzhlédli k vzrušeně se tvářící Joanne. Už jen to je muselo vyvést z míry. Joanne pohlédla na Jamese a ten nechápavě zvedl obočí.
"Budeme potřebovat neviditelný plášť, Jamesi," řekla a Jamesova tvář se rozjasnila úsměvem. Zvedl se od časopisu, zasalutoval a odběhl po schodech do ložnice. Joanne pohlédla na Siriuse.
"Jestli se mnou nejdete, nemusíte. Venku je dost zima a může to být nebezpečné..." Sirius jí však přerušil: "Nenechám si ujít žádné dobrodružství!" Vyskočil z křesla a pelášil za Jamesem. V závěsu za ním se na točitém schodišti ztratil i Peter. Joanne se také vydala směrem k dívčím ložnicím. Cestu jí však zastoupil blonďatý a modrooký chlapec. Usmíval se na ni.
"Ahojky, Joanne," mrkl na ni Matt, "nešla by ses se mnou... projít?" Řekl spíše zkusmo. Joanne na něj vytřeštila oči.
"Víš, já teď jdu s kluky..."
"Půjdu s vámi! Jestli teda můžu," řekl šibalsky Matt.
"No... právě teď asi vážně nemůžeš, promiň, Matte..." řekla, obešla ho a vyšla po schodech do dívčí ložnice. Matta nechala překvapeného za sebou. Na nic nečekala a přehodila přes sebe zimní hábit s erbem Nebelvíru. Při pohledu na lva se v ní vzdula odvaha, kterou necítila už něco přes týden. Dostala bláznivý nápad...

"Jdeme tam, kde si myslím, že ano?" zeptal se Sirius při chůzi přes vstupní nádvoří.
"Ano," odpověděla prostě Joanne. Přešli kamenný kruh, nezastavili se u Hagridovy hájenky. Joanne je vedla vyšlapanou cestičkou, kterou měla v hlavě. Zastavili se až před vrbou mlátičkou. Do stmívání chyběla maximálně hodina a vrba v zimním větru nepřirozeně pohazovala šlahounovitými větvemi.
"Co udělala Pomfreyová, aby tu vrbu znehybnila?" zeptal se s obavami James. V brýlích se mu zrcadlilo zapadající slunce na obzoru.
"Nevím," připustila si Joanne. Chvíli přemýšlela. Pak zvedla hůlku, opsala jí kruh a řekla: "Immobilis!"Vrba se zatřepetala a potom už jen maličko hýbala větvemi.
"No, nebezpečí teď nehrozí. Ale jak se dostaneme pod ní?" zeptal se skepticky Peter a svěsil ramena.
"Ticho," šeptla Joanne a usilovně se snažila vzpomenout si na ten večer...
"Zmáčkla přece nějaký kořen, ne?" řekl najednou Sirius.
"Ano," vydechla Joanne a oči se jí rozšířily, "každý zdvihněte nějaký klacek a snažte se jím dotknout nějakého toho sukovitého kmenu..." Tichem hradních pozemků prosvištěly šeptavá slova Wingardium leviosa. Všichni čtyři se snažili posílat klacíky proti různým sukům, až se James dotkl toho pravého. Na spodní straně kmene se rozevřel otvor široký maximálně pro vysokou ženu. Joanne ze sebe shodila neviditelný plášť a přistoupila k té díře. Neviděla tam naprosto nic. Kluci přišli k ní a taky hleděli tam dolů.
"Lumos! Půjdu tam první..." začala Joanne.
"Ne! Já půjdu. Lumos!" skočil jí do řeči Sirius a natáhl před ní ruku. Potom skočil do otvoru. Ozvalo se tiché žuch a když je Sirius ujistil, že je v pořádku, následovali ho. Ocitli se v úzké tmavé podzemní chodbičce, která na první pohled neměla konce. Joanne proti té temnotě vyslala světlušku, ničeho tím však nedosáhli. V tunelu bylo větší teplo, než venku.
"Nemáte náhodou to... ehm... hrůzu z malých prostor, že ne?" zeptal se poděšeně Peter a šmátral po stěně.
"Klaustrofobii?"
"Ehm... možná..."
"No, to brzy zjistíme," uchechtl se James a vykročil vpřed. Museli trochu shýbnout hlavy, aby se nepraštili do kusů kamenů a kořenů. Jejich hůlky zářily do temnoty a pokračovali jen velice zvolna a opatrně. Po chvilce klopýtání světlo hůlek narazilo na tmavé dveře. Přitiskli k nim uši a zaposlouchali se. Bylo slyšet šustění papíru a škrábání brku. Potom zaskřípění odsouvané židle po podlaze, kroky a žalostné zavrzání postele. A ticho. Joanne se koukla po kamarádech a ti měli stejně jako ona v obličejích odhodlané výrazy.
"Myslím, že bychom měli zaklepat," řekla Joanne a James se Siriusem přikývli. James potom natáhl ruku a klouby prstů jemně zaťukal na dřevo masivních dveří. Opět se ozvalo zaskřípění postele. Pomalé kroky a pak poplašený Remusův hlas: "Madame Pomfreyová?" Sirius se uchechtl a zašvitořil: "Ano, Remusku. To jsem já!"
"Alohomora!" Dveře se s rachotem otevřely. Stál v nich rozcuchaný Remus. Oči měl rozevřené dokořán a hůlku v bojové pozici. Když viděl bláznivě se smějící Joanne, Jamese, Siriuse a Petera, pootevřely se mu ústa překvapením.
"C-co tu děláte? Vždyť... tu nesmíte být!" vyjekl a díval se, jak se čtveřice pomalu uklidňuje. Nejdříve o sobě začala vědět Joanne. Usmála se na něj a on jen váhavě nadzvedl obočí.
"Uklidněte se," houkla na kluky, kteří se stále svíjeli smíchy.
"Proč jste tu přišli?" zeptal se Remus a konečně sklonil hůlku.
"Přišli jsme tě pozdravit, vlčku," řekl stále se smíchem James a vešel dovnitř. Místnost byla malá a zatuchlá. V rohu stála vysoká postel s širokými nebesy. Vedle masivní psací stůl a dřevěná židle. Kolem stěn byly rozestavěny komody a poličky s knihami.
"Kde to jsme?" zeptal se vyděšeně Peter a rozhlížel se po místnosti.
"Chroptící chýše?" řekl překvapeně Sirius a hleděl na Remuse, který si přihlazoval vlasy k hlavě.
"J-jo... chroptící chýše..."
"Tak proto se o ní říká, že je strašidelná?" rozesmál se James a Peter ho nervózně napodobil.
"Jo, to bude ono," přiznal Remus a mírně zamračeně si je prohlížel, "poslyšte, tady vážně být nesmíte. Za pár minut se stmívá a vyjde měsíc. Neměli byste šanci utéct a..."
"Klid," řekl James a sedl si na židli u psacího stolu, "budeme pryč než bys řekl famfrpál." Joanne byla ticho. Prohlížela si Remuse a opírala se o nebesa postele. Vypadal, jako by měl úpal. Byl bledý, měl napuchlé oči a na čele se mu třpytily kapičky potu. Hnědé oči co chvíli nervózně stáčel k hodinkám na ruce. Remus si jejího pátravého pohledu všiml, okamžitě však oči sklopil zpět k hodinkám.
"Co tu vlastně..." nedořekl Remus a Sirius mu skočil do výkladu.
"Trénujeme," šibalsky se na něj usmál. Remus si hlasitě povzdychl.
"Nemůžete přece..." teď ho přerušil James.
"Ale můžeme. Myslíme to s tebou vážně a nějaký krvelačný vlkodlak nás nezastaví," prohlásil James upřímně a Joanne rázně pokývala hlavou na souhlas.
"Ano. Patříš k nám a nic s tím nenaděláš," ujistila ho Joanne.
"Chceme ti pomoct," zakončil to Sirius a poplácal rozpačitě se tvářícího Remuse po rameni. Chvíli bylo ticho, jak na něj všichni hleděli.
"To... to je pěkný, ale..." zkusil Remus cosi říct a díval se na svoje boty.
"Pro Merlina, vlčku! My to nevzdáme! Tak radši šetři dechem," řekl James a všichni se rozesmáli. Dokonce i Remus.
"Nedá se nic dělat, musíte jít," řekl rozrušeně, když se přestali smát.
"Počkej, proč?" zeptal se James a četl si Remusův domácí úkol z obrany proti černé magii, který ležel na stole.
"Jamesi, nijak mi to tímhle neulehčujete!" zabrousil Remus na citlivou notu. James zvedl hlavu a kývnul na srozuměnou. Všichni se odebrali ke dveřím.
"Remusi," řekla najednou Joanne, "Veselé Vánoce." Hleděli si do očí.
"Běžte," syknul na ně Remus. Joanne se za ním ještě jednou ohlédla, než se silné dřevěné dveře zavřely.
"Pojďte," šeptnul ustrašeně Peter a díval se na dveře jako ve snu. Všichni tři pokračovali v cestě, Joanne se však nemohla od dveří odtrhnout.
"Joanne! Pojď! Remus má pravdu, neměli bychom tu být!"
"Chci mu jenom pomoct!" řekla Joanne naštvaně sama na sebe a přidala se ke klukům.
"Tím, že tady zůstaneš mu nijak nepomůžeš," chlácholil ji Sirius.

Joanne ani netušila, jak se dostali zpátky na hrad. Byla jako v mrákotách. Cítila Siriusovu ruku kolem ramen, když šli tunelem, Jamesovy tiché nadávky na Filche a zavřenou hlavní bránu a Peterovy ustrašené otázky: "Není tam někdo?"
Probudila se zase ve společenské místnosti. Sedělo tam pár studentů šestého ročníku a pár čtvrťáků. Mezi nimi i Matt. Očividně si všiml, že je Joanne trochu mimo. Přišel za ní a sedl si vedle. Joanne ho neregistrovala. Myšlenkami byla u Remuse, který se právě v Chroptící chýši proměňuje ve vlka...
"Slyšíš mě?" Matt jí mával rukou před očima.
"N-ne... promiň, co jsi říkal?" řekla Joanne omluvně a pokusila se o úsměv.
"Ale nic... pěkné Vánoce," popřál jí Matt smutným hlasem a odešel po schodech do chlapecké ložnice.
"Joanne?" teď na ni mluvil Sirius...
"Ano?" řekla unaveně a koukla se na něj.
"Nesmíš si to tak moc brát. Remus nakonec zjistí, že to bude fajn, až se naučíme zvěromagii," usmál se na ni. Joanne neměla sílu vysvětlovat mu, že sama neví jistě, kterému důvodu by měla dávat za vinu její špatnou náladu. Vlastně, ani nechtěla. Unaveně se na něj usmála, popřála dobrou noc a vyšlapala po schodech do ložnice.