... byly dobrodružné.
Tak bych je nazvala. Nemůžu říct, že bych z nich vyšla "nepoškozena." ...

No, ale já tu vážně CHCI napsat to, kvůli čeho jsem tenhle článek začínala. Ale asi to nedokážu popsat úplně přesně (Promiň =()
  Cítím se fakt zvláštně. I když to chápu, tak mi přece nic nebrání v tom, abych byla v prdeli... Ale já vlastně nejsem. Uáá, to je ten zvláštní pocit, o kterým jsem mluvila na začátku.

A já už to jednou zažilááá, heč heeč... A vlastně nězažila, teďka je to krapet jiný. Věříte nějakému člověku, ale ten člověk vás opustí, protože druhý člověk si dupnul... Nutno podotknout že ten druhý člověk, který si dupal, je přítelkyně. Tady tohle chápu, prostě radši přítelkyně než kamarádka, ale takhle poslouchat jako pejsek na vodítku...

A sranda je, že jsem to čekala už delší dobu. Jenže když to přišlo, tak jsem se málem sesypala. Ono to vážně bolí... Já ji beru jako VELICE dobrou kamarádku, jsme si podobné jako sestry... ale já jí slíbila, že až tohle přijde, tak se stáhnu. Protože ona bude spokojená. A to mi za to stojí. Ale už jsem neuvažovala nad tím, že mě to bude bolet TOLIK.

Říkala, že se ozve po létě. Tehdy se totiž rozhodne, jestli spolu budou zůstávat, nebo ne... Takže, pokud se rozejdou, tak mám zpět kamarádku. Pokud se nerozejdou, tak to bude jako teď. A já NEVÍM CO CHCI. Nevím, jestli chci "hele, tak jsme se rozešly, už se spolu můžeme zase kamarádit." No ale co si namlouvám, já bych jí odepsala.

Já si říkala, že nemám nejlepší kamarádku, nemohla jsem se totiž tak nějak poutat. Nevím, jestli mi to pomůže... ale třeba jo, časem.
No... měla jsem chuť něco rozkopat nebo se rozbrečet, o tom žádná a opravdu to nechci zažít znovu. Nejspíš se tomu nevyhnu. Ale taky se říká lepší kamaráda ztratit, než nikdy žádného nemít. Toho se budu držet.

Arriva, Greene